O jednom z možných švindlů se právě mluví. Rok a půl po smrti Michaela Jacksona se objevil nový singl Breaking News z jeho připravované desky, jehož pravost zpochybňuje dokonce zpěvákova rodina – hlas na nahrávce prý není Jacksonův.
Píseň Breaking News zveřejnily v pondělí na internetu hudební vydavatelství Sony Music a Epic Records a na autentičnosti nahrávky trvají.
Pochybnosti ale vyjádřili i fanoušci na oficiálních internetových stránkách www.michaeljackson.com, kde lze píseň týden zdarma poslouchat. Z pohledu historii nahrávacího průmyslu to ale není nic překvapivého.
Blackmore i Page zaskakují
V šedesátých letech bylo celkem běžné, že ve studiu zaskakovali za začínající mladé muzikanty zkušení profesionálové. To, s čím se mladý kytarista trápil půl dne, zvládl profík za deset minut. Tvrdí se, že budoucí rockové hvězdy Richie Blackmore a Jimmy Page takto hráli málem na každé druhé nahrávce nových kapel.
Na prvním singlu The Who sice zpívá Roger Daltrey, ale jeho tři spoluhráče prý nahradili studioví hudebníci. Tak tomu bylo nejčastěji – muzikanti byli přes odpor odborů nahraditelní, zpěvák ne.
Naopak se stávalo, že některý z producentů sestavil studiovou skupinu a požádal některého ještě neoposlouchaného zpěváka, aby si s ní pod pseudonymem zazpíval.
Měkce sedící řidič Rod Stewart
Například v roce 1970 se stal v Anglii hitem song In A Broken Dream, který zpívala neexistující skupina Python Lee Jackson. Pod tímto jménem se skrýval Rod Stewart. Za honorář k hitu, který obletěl celý svět, si prý koupil potahy do auta.
Píseň In A Broken Dream neexistující skupiny Python Lee Jackson nazpíval Rod Stewart (text pokračuje za videem)
Špičky rockové hudby si v pozdějších letech podobné záskoky nedovolovaly, nicméně je fakt, že legendy o zpěvákovi, který stál za scénou a zpíval náročnější pasáže za některou superhvězdu, se vyprávějí o řadě muzikantů, včetně Stevena Tylera z Aerosmith.
Dnes jdou věci zařídit mnohem jednodušeji. Mohli jsme to vidět na nedávném pražském vystoupení stařenky Tiny Turner, za níž pasáže, které už neuzpívala, zvládala některá ze sboristek. Z dvaceti nebo třiceti metrů v palbě blikajících reflektorů přece nikdo nic nepozná.
Krátkodobé kariéry
Nejvíc takových triků ale používá taneční hudba. Kariéry zpěvaček v této oblasti jsou tak krátkodobé, že nikdo nepozná, zda nějaká Sara C je opravdu ta Sara C, která původně s producentem hit natočila.
Takových případů bychom v holandské, německé nebo italské taneční hudbě posledních dvaceti let našli mnoho.
Jeden takový případ jsme zažili v České republice. Brzy po listopadu 1989 dovezl do Čech jeden česko-německý podnikatel tehdy populární diskotékovou skupinu Technotronic a vyprodal Sportovní halu v Holešovicích. Nadšená mládež tančila na hudbu z CD, spuštěného v zákulisí. A na pódiu parta tanečníků předstírala, že je Technotronic.
Technotronic v akci. Někdo v zákulisí jim nejspíš pouští cédéčko (text pokračuje za videem)
Nikdo nic nepoznal, teenageři byli nadšeni, že viděli a slyšeli kapelu, která právě letí. Skoro nikdo si o pár dní později nevšiml zprávy, že zpěvačka skupiny, které tak nadšeně aplaudovali, je ve skutečnosti už několik týdnů na léčení z drogové závislosti.
Nečisté podniky Franka Fariana
Nejslavnější kauzy falešných zpěváků se točily kolem německého producenta Franka Fariana. V roce 1974 vydal úspěšný singl pod jménem Boney M. Mělo to být původně jeho umělecké jméno, ale když zaregistroval ohlas, jaký jeho deska měla, sestavil čtyřčlennou vokální skupinu, která předstírala zpěv na jím vytvořený playbackový základ.
Kauza se provalila o dva roky později, když zpěv předstírající tanečník Bobby Farrell zatoužil po sólové dráze a Farianův trik prozradil.
Největší provalený švindl v pop music: Boney M (text pokračuje za videem)
Úspěch triku inspiroval Fariana k ještě rozsáhlejšímu nečistému podniku. Pojmenoval ho Milli Vanilli. Tvořili ho dva atraktivně vypadající tanečníci, které objevil v jednom mnichovském klubu.
Dvojice předstírala zpěv na základy, jenž nazpívali výborní, ale ne tak atraktivní američtí souloví zpěváci, kteří se v té době živili v německých studiích a barech.
Z Milli Vanilli se stala světová senzace, která dobývala nejvyšší příčky americké hitparády a dokonce získala v roce 1999 cenu Grammy za objev roku.
Podobně jako v případě Boney M se vše provalilo v okamžiku, kdy chtěl ambiciózní umělec z Farianova podvodu vytěžit základ pro svou vlastní kariéru. Původnímu zpěvákovi Charlesi Shawovi to bohužel nepomohlo a Farian, oba tanečníci a gramofirma Arista prohráli 27 soudních sporů.
Arista dokonce musela každému, kdo přinesl zpět do obchodu desku Milli Vanilli, výměnou nabídnout kterýkoli ze svých ostatních titulů. Dokonce i cenu Grammy museli Farian & spol. vrátit….
A v Česku? Nikdo nikdy pořádně nepátral po tom, co opravdu na svých deskách nazpívali Lunetic a co tam nakonec doplnili jiní, kteří byli jen o trochu méně špatní.
Příživníci na Jacksonovi
V případě Michaela Jacksona je známo, že pro každé album natočil o několik písní víc, než bylo potřeba. V původní zprávě k jeho poslednímu studiovému albu Invincible z roku 2001 se dokonce psalo o tom, že vybíral ze čtyřiceti skladeb.
Je samozřejmě otázkou, v jakém stádiu rozpracovanosti Jackson skladby zanechal a zda nebylo třeba některé rekonstruovat nebo podle dnešní módy doplnit raperem.
Víme také, že v průběhu Jacksonovy kariéry se objevila řada osob, které se snažily přiživit na jeho slávě.
Nejčastěji to byli úplně neznámí skladatelé, kteří tvrdili, že jim Jackson, který je nikdy v životě nepotkal a neměl ani šanci seznámit se s jejich tvorbou, ukradl jejich skladbu.
