Kuriozitou, ovšem s překvapivě silným nábojem, se stalo v neděli, v poslední den mezinárodní přehlídky Janáček Brno 2010, hodinové představení Janáčkovy Šárky v sále brněnské Reduty. Tato verze Šárky – na rozdíl od mnohem pozdější konečné verze plné – existuje jen v neinstrumentované podobě s pouhým klavírním doprovodem.

Dotek s tím, jak skladatelsky nepříliš zkušený třicátník zamýšlel své vůbec první operní dílo, byl přesto vzrušující. Jen tři roky předtím, než Janáček Šárku napsal, zemřel Smetana a Dvořák se teprve stával slavným – ale Janáčkova hudba už občas dává tušit svou budoucí originalitu.

Čtveřice mladých sólistů v čele s Lucií Kašpárkovou, brněnský sbor Vox Iuvenalis a Ondrej Olos u klavíru dali scénickému náznaku opery dramatismus a zvukovou plnost. Potvrdili, že takový projekt má smysl.

Zahraničním trumfem brněnského festivalu bylo sobotní hostování divadla z Essenu s operou Lulu od Albana Berga. Festival umožnil publiku poznat proslulé, i po osmdesáti letech velmi moderní dílo, které se v Česku nehraje.

Dirigent Stefan Soltesz se s desítkou pěvců a svým orchestrem pohyboval v Bergově expresivním hudebním stylu s imponující samozřejmostí. Inscenace z letošního ledna je hudebně i scénicky obdivuhodným profesionálním projektem.

V detailech naturalisticky uchopený syrový příběh stylizovanými divadelními prostředky zobecňuje, provokuje, nutí k zamyšlení a nabízí výklady, přesně tak, jak to v umění má být. Lulu je ztělesněním ženy, která mezi lidi vnáší neklid a násilí.

Leoši Janáčkovi kryjí v Brně záda Beatles i Marilyn Monroe - čtěte ZDE

Janáček je vším: Marilyn Monroe, Hitler i Ježíš, aby upozornil na brněnský festival - čtěte ZDE

Bergova opera je ovšem strohá a nevzbuzuje vášně ani soucit. Alespoň v této inscenaci ne. Napsal ji na základě tragédií Franka Wedekinda a vytvořil dílo kontroverzní, chladné, s bezcitnými bizarními postavami. V divákovi se skoro vše vzpírá proti přijetí takového obrazu světa.

Essenské představení se nesnaží potlačit pocit lhostejnosti, který se k příběhu o Lulu, o jejím dekadentním životě a krutém konci bez očistné katarze bezděky váže. Tím spíš, že pro ně inscenátoři zvolili už méně obvyklou autentickou nedokončenou podobu opery. Jejich večer v Janáčkově divadle byl setkáním se skutečným uměním.