Od smrti Johna Lennona uplynulo dnes třicet let. V populární hudbě je to málem věčnost. Od té doby se v ní vystřídalo několik generací. Na tisíce nadaných a ve své době úspěšných hvězd a hvězdiček se už dávno zapomnělo. Lennon zůstává. Ať už sám, nebo jako jeden z legendárních Beatles.
Není pochyb o tom, že Beatles dodnes ovlivňují většinu vývoje bílé populární hudby. Od nejzapadlejší alternativní kapely po Hannah Montanu. Během své existence v průběhu šedesátých let nakousli všechny směry, jimiž se pop v následujícím období ubíral. Málokdo si uvědomí, že udržet si vliv ještě skoro po padesáti letech je v dnešní prudce se měnící a trendy střídající společnosti opravdový zázrak.
Pravdou ovšem je, že dnešní generace 18-25 je tou první, která už nebere od Beatles kompletně všechno. Celosvětové výzkumy ukazují, že když už Beatles, tak upřednostňuje spíše bezstarostnou atmosféru Perného dne a Helpu před okouzlující kreativitou následujících období. Je tomu tak pravděpodobně proto, že atmosféra teenagerského popu má univerzálnější rozměr.
Lennon a McCartney tehdy podepisovali své skladby společně, ale protože je celkem snadno rozšifrovatelné, čí je která skladba, můžeme bez problému dojít k závěru, že poměr dnešní úspěšnosti je to mezi oběma osobnostmi fifty fifty.
Cesta zpět i vpřed
Lennonova sólová dráha po roce 1969 směřovala zhruba třemi směry. Pro současnost asi nejméně inspirující je retrotrend, tedy Lennonovy pokusy vrátit se do dob před rokem 1960 a najít něco nového ve starém dobrém rock´n´rollu. Ne že by byl Lennon špatný rock´n´rollový zpěvák, ale dnešní populární hudba se ke své škodě stále více vzdaluje od svých kořenů a ztrácí tím přímočarý náboj, který i Lennon v hudbě svého dospívání s takovou usilovností hledal.
Opakem Lennonových retrovýletů jsou jeho výboje experimentální, do nichž se pouštěl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let spolu s Yoko Ono. Desky jako Two Virgins nebo Wedding Album jsou ještě dnes nestravitelné, ale ve své době otevřely široká rocková vrata experimentální vážné hudbě.
Spolu s hudebními výboji se do rocku dostala i tehdejší umělecká avantgarda a její umělecké počiny. Pojmy jako happening, akční umění, sit-in a další by bez Lennona jako jedné z nejpopulárnějších osobností této planety zůstaly známy jen velmi úzkému kroužku radikálně experimentujících umělců.
S trochou nadsázky lze říci, že kdyby nebylo zvukových kreací z dílny Johna Lennona a Yoko Ono, asi těžko by pak mohly vznikat první elektronické rockové básně Vangelise a Jeana-Michela Jarrého nebo dnešní ambientní hudba. Lennon naučil do té doby nezasvěcenou veřejnost nemít strach ze zvuků, které nepřipomínají žádný obvyklý nástroj a které na první poslech působí dojmem chaosu.
John Lennon je samozřejmě nejznámější jako písničkář. Celkem slušné prodeje před několika týdny vydané kompilace Power To The People ukazují, že jeho skladeb nikdy není dost. Jeho sólové písničkářské dílo není nikterak široké. Za jeho života mu vyšlo šest alb původních skladeb, ale je na nich zhruba deset písní, které patří k absolutnímu jádru světové kultury 20. století.
Imagine (text pokračuje za videem)
Postavil se tak hned vedle takových géniů populární hudby, jako byli Irving Berlin nebo George Gershwin. Zvláště pak píseň Imagine patří k tomu nejzásadnějšímu, co popová kultura druhé poloviny 20. století dala světu. A to i přesto, že se v době svého vzniku nevyšplhala na vrcholky žebříčků.
Málokdo si uvědomuje, že síla Lennonových písní je především v tom, že jsou velmi osobní. Takový už dnešní pop není - moc se v něm kalkuluje a umělci nechodí s vlastní kůží na trh.
Vezmeme-li si zmíněnou šestici Lennonových písňových alb, slyšíme na nich cosi jako jeho deník ze sedmdesátých let, v němž se otevřeně vyjadřuje k vlastním psychickým problémům, k vazbám na přátele a Yoko Ono, k životu v Americe a ke svým oblíbeným politickým tématům, jimiž byl především pacifismus a mírová hnutí nebo otázka ženské emancipace.
Lennon svým způsobem patří k zástupu literátů, jejichž deníkové záznamy začaly být právě v sedmdesátých letech vnímány jako svébytná umělecká díla.
Umění zobecnit
Teprve z dnešního pohledu si uvědomujeme, že Lennon patřil mezi průkopníky multikulturního vnímání světa. Ani k tomu nepotřeboval sitár jako jeho přítel George Harrison. Na jeho albech jsou stopy po východních kulturách přítomny spíše ve snaze pochopit duchovní principy východního světa a ve způsobu, jak přistupovat k vlastnímu já, jeho možnostem a schopnostem, k hledání vnitřní harmonie. Co na tom, že většinu impulzů k tomu získal od své ženy Yoko Ono. Jeho génius byl v tom, že je dokázal vměstnat do pár stručných veršů a výstižných melodií tak, že hovořily nejen za Lennona, ale celou jeho generaci.
Give Peace A Chance (text pokračuje za videem)
Generační shrnutí, to je další z vlastností jeho původních písní. Kdybychom chtěli stručně shrnout, o čem byla šedesátá a sedmdesátá léta, mohli bychom k tomu použít jednu píseň od Carol Kingové, jednu od Jamese Taylora, dvě nebo tři od Paula Simona nebo celý tucet skladeb Johna Lennona.
Lennon uměl dokonale zobecňovat. Z osobního zážitku dokázal vydestilovat ta nejobecnější sdělení. Velmi důležité je to především u písní, kterým se říkávalo angažované. Na písních Give Peace A Chance, Imagine nebo Power To The People nebylo nutné za posledních čtyřicet let změnit ani čárku.
Koho Bozi milují, umírá mlád, říkalo jedno latinské přísloví. Lennon se dožil pouhé čtyřicítky a to je dobrý základ pro spekulace o tom, co by dělal dnes. Lennonovo sólové dílo má ale štěstí v tom, že v mnoha ohledech působí až překvapivě uzavřeným dojmem.
Power To The People v animované verzi (text pokračuje za videem)
Na Plastic Ono Bandu, jímž zahájil svou sólovou dráhu, se pokoušel bojovat se svými osobními démony, na následujícím Imagine a na dalších deskách se mnohem víc díval na svět kolem sebe, aby se na závěr na albu Double Fantasy znovu vrátil k osobním prožitkům, tentokráte okouzlen harmonickým rodinným životem. Ideální, byť nechtěná tečka za komplikovaným životem.
Nemá smysl zabývat se otázkou, co by následovalo. Šla by jeho hudba a názory podobným směrem, jako kráčel Bob Marley, jehož tvorba se prý Lennonovi těsně před smrtí nesmírně líbila? Vracel by se ještě více a více k rock´n´rollu? Točil by podobně jako Paul McCartney desky metodou "jeden hit a zbytek vata"? Tak jak jeho dílo zůstalo neuzavřené a zároveň uzavřené, je dokonalé.
kresba: Teichmann
