Zaštítit se srdečními záležitostmi může být kýč hodný béčkového hollywoodského filmu. Platí to ale jen do chvíle, než lékaři diagnostikují vážnou srdeční chorobu a voperují několik by-passů. Kytarista a skladatel Michal Pavlíček se k nim před časem dopracoval "vnitřní štvanicí", kdy psal kvanta muzikálové a filmové hudby i písniček.

Také jeho nejnovější nahrávka, nazvaná Srdeční záležitosti, je rovnou trojalbem. Dokončoval ho v době příprav na svůj první koncert v "symfonickém" Rudolfinu, kde vystoupil s orchestrem a sborem Pražské konzervatoře, a během dopisování hudby k režisérskému debutu Václava Havla, filmu Odcházení.

HN: Jaký je Havlův film?

V době, kdy film není ještě hotový a kdy jsem v něm dennodenně od úsvitu do noci položený, a tudíž nemám patřičný odstup, asi nemůžu dát soudnou odpověď. Ale přesto z něho mám dobrý pocit. Stále v něm nacházím nové skryté nitky významů. Dešifrovat Havlův film ovšem nebude na první pohled tak jednoduché.

HN: Nezávidí vám Michael Kocáb, že jste složil hudbu k Havlovu filmu? "Logicky" by ji měl napsat on, který je považován za jeho "hradního skladatele".

To samozřejmě nevím. Rozhodnutí Václava Havla oslovit mě nejspíš pramenilo i z důvěry, kterou jsem u něho získal, když jsem napsal hudbu k pražskému summitu NATO v roce 2002. Tehdy to pro mě byla velká výzva a také velká zodpovědnost, "státní úkol", nezklamat, napsat něco, z čeho bude osmdesát prezidentů světa na summitu "paf".

Havel sice před summitem nejdříve oslovil Michaela Kocába, ten ovšem nebyl z nějakých důvodů schopen to zvládnout, a tak doporučil mě. Podařilo se to a Václav Havel - otec myšlenky propojit citace slavných písní svobody s mou kompozicí - byl velmi rád, že jsem tuto ideu "zhmotnil" podle jeho představ. To možná i přispělo k tomu, aby mi dal důvěru napsat hudbu k Odcházení.

HN: Psala se vám snadno?

Nezvyklá filmová rovina vyžaduje i nezvyklou rovinu hudební. Je to jiné než u "běžného" filmu, kde jsou emoce profilované přímočařeji.

Ale možná je zajímavé, že jsem hlavní motiv složil ještě dřív, než jsem film viděl. Dokonce dřív, než byl hotový finální scénář. Napsal jsem ho ten den, kdy mě Václav oslovil. Zabrnkal jsem na kytaru a nazpíval ve "svahilštině" písničku, nad kterou, když jsem ji pak Havlovi pustil, řekl: "Tohle je Odcházení."

Ten motiv funguje nejlépe i dnes, kdy finišuji filmovou muziku. Jako kdybych k němu dospěl přes nějaké Havlovo "vnitřní záření". Mám radost, že nastala tahle zvláštní okolnost, že jsem našel skulinku do jeho světa Odcházení, Absurdistánu, stále tak aktuálního.

HN: Svět je absurdní?

Záleží na tom, přes jaké sklíčko se na něj díváte.

HN: Přes jaké se díváte vy?

Preferuji silný tok emocí. Nemusejí být okatě vystřelovány na odiv, mohou být jemně zakódované, ale měly by se zarýt do srdce. A tím ho vlastně "restartují" a ochrání před zajetými emotivními blokacemi a stereotypy. Ne že bych se rád nepodíval na bondovku, ale filmy s hlubokou emocí mě nabíjí, a občas si u nich i zapláču.

HN: Vy při filmech pláčete?

Když byli synové malí a chodil jsem s nimi do kina, občas jsem uronil slzy i při pohádkách. Styděli se za mě, tahali mě za rukáv a říkali: "Tati, nebreč." Možná bych se mohl živit v jiném životě jako plačka při pohřbech.

HN: Název vašeho nového trojalba, Srdeční záležitosti, má také citový podtext? Tedy kromě faktu, že vám před časem operovali srdce...

Jako potisk všech tří CD jsem použil snímek z koronoskopie mého srdce. Ne že bych své srdce chtěl dávat na odiv, jak se o to pokouším v hudbě, ale přišlo mi čisté přetisknout cévní struktury, které mají naznačit, že nejsem plavec v jednom toku žíly, že hudbu vnímám jako tisíce malinkých cestiček v nekonečném horizontu. Asi bych to nebyl já, kdybych dělal hudbu jednostranně zaměřenou, ortodoxně laděnou.

HN: Na trojalbu převažuje tvrdá muzika. To je z naštvanosti?

Naopak. Elektrická kytara je hlavně od toho, aby se do ní řezalo. Mám radost z masivního zvuku, který když vyletí, je to, jako když vypustíte džina z lahve. Tvrdost není hra na "prince Drsoně", je projevem razance rockové hudby, která tu byla vždycky, už od Zeppelinů. Když hrábnete do strun kytary, ztratíte pojem o čase, o prostoru a taky o svém věku. Najednou letíte na koštěti a jste šťastnej.

HN: Jedna ze skladeb na Srdečních záležitostech se jmenuje Rifárna. Který riff v historii rocku vás nejvíc uhranul?

Ten první byl myslím v písni Satisfaction od Rolling Stones, pak Day Tripper od Beatles, ale potom naprosto nejlepší riffy měli Led Zeppelin, a to platí dodnes. Led Zeppelin jsou veskrze současná kapela a všechny jejich riffy jsou nadčasové. Málokomu se podaří udělat tak výrazný světový kytarový riff jako Pageovi v Whole Lotta of Love, po dvou tónech ho poznáte. Zeppelini byli blesk z čistého nebe. Dodnes vzpomínám na chvíli, kdy jsem je poprvé slyšel.

HN: Kolik vám bylo?

Třináct a půl, čtrnáct.

HN: Tenkrát se do Československa západní desky těžko dostávaly...

Ale existovala tu tichá výměna elpíček. Měl jsem to štěstí, že jsem znal diskžokeje Petra Síse, kterého kdysi moje máma učila, a on mi desky půjčoval. Od třinácti jsem vyrůstal na anglosaské hudbě. V té české mám mezery, nikdy jsem ji intenzivně nevnímal a normalizační hudba pro mě skoro vůbec neexistovala. Nemám ani základy od Suchého a Šlitra, neumím moc lidovky. Proto se ani moje hudba nedá jednoznačně zakotvit v českém bigbítu, je v ní nějaká anomálie.

HN: To je pravda, Pražský výběr byl hodně anomální...

Byl to takový bizarní patvar: recese, novovlnné náznaky, temný rock s jazzrockovým smrádkem, které se propojily do prapodivna.

HN: Muzika na první desce vašeho nového trojalba je hodně výběrovská, skoro "retro". Navíc v úvodní písni Naše kaše jako kdybyste si vyřizoval účty s Michaelem Kocábem, který si bez vašeho vědomí postavil vlastní Výběr.

Nevyřizuju si účty jen s ním, ale i sám se sebou. Naše kaše je bláznivý výběrovský pohled na to, co se stane, když se lidi rozhádají, ať už je chyba na jakékoliv straně. Je to o tom, čím naše soužití trpělo, a myslím si, že už dotrpělo. Chtěl jsem se s tou jizvou vyrovnat touhle nadsázkou.

HN: Už se s Michaelem Kocábem nestýkáte?

Vůbec spolu nekomunikujeme. To, že Kocáb na mě nepočkal s Výběrem, je klíčová chyba. Kdyby býval počkal, tak by písničky pro Výběr byly hotové - jsou na prvním albu Srdečních záležitostí. Teď mu to možná dojde.

HN: Sedíte sám ve svém ateliéru, skládáte, skoro nekoncertujete, nechybí vám to?

Skladatelská práce je vždycky intimní, v dobrém slova smyslu osamělá. Člověk ji vnímá jako komunikaci mezi ním, světem okolo a možná i s "paprsky z hvězd". Kdo ví. Je ale pravda, že já potřebuju i druhou stranu mince - postavit se na pódium, aby obraz toho transu z hudby byl úplný.

HN: Tady v ateliéru se do transu nedostanete?

Když po půlnoci končím s psaním, mám pokaždé vysoký tlak. Bohužel se součástí mého skladatelského vybavení stal i tlakoměr. Ani prášky na tlak nezaberou před emotivními vibracemi, odehrávajícími se kdesi v podvědomí, které si neuvědomujeme a jsou asi zdrojem hudby. A protože mám i buldočí přístup k práci, zapomínám v rámci té "vnitřní štvanice", kdy stíhám třeba tři termíny najednou, na to, v jaké zdravotní situaci vlastně jsem a že to se mnou není jako s potrubím v koupelně, které se vymění a jede se dál.

HN: Dokážete odmítnout práci?

Když si vybudujete renomé a chcete mít do budoucna jistotu, je to docela těžké. Zvlášť v této době. Ano, můžete práci odmítnout, třeba když vás neosloví nebo je za směšné peníze nebo jste unavený... Ale já jsem v poslední době nedostal nabídky, které by mi daly tyto impulzy k odmítnutí. Můžu odmítnout třeba reklamu na jogurt. Ale myslím si, že ani hodně nezávislí umělci takové možnosti v poslední době neodmítají, protože živit se jen koncerty a tantié-mami z prodeje cédéček je čím dál tím těžší.

HN: I pro vás?

Mně začalo vadit to cestování po zajetých štacích. Nikdy jsem neměl takový divný pocit z ježdění jako dnes. Když vjíždím na Dé jedničku, padne na mě něco nepříjemného.

Raději sním o tom, že bych měl stálou scénu v Praze, kde bych mohl hrát. Nedokážu být jen zalezlý a skládat. Musím se hraním nabíjet, tak jako nedávno při křtu Srdečních záležitostí v Rudolfinu. Režisér Jiří Pokorný tam do mě zepředu napral bílá světla reflektorů, nevím kolik tisíc wattů. Nebyl čas to vyzkoušet. Stál jsem oslněný na pódiu a byl jsem z toho úplně slepý. Až pak z fotek jsem pochopil: po celý koncert běhal po zadních stěnách stín velkého chlapa s kytarou.

Související