Návraty Manfreda Honecka, zastávajícího pozici hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, jsou svátečními okamžiky. Bylo jím i jeho páteční provedení Dvořákovy duchovní kantáty Stabat mater.

Koncert ve Dvořákově síni pražského Rudolfina končil po hluboce procítěné hudbě nejprve dlouhým tichem a potom bezmála desetiminutovými spontánními ovacemi plného sálu.

Díky zásadnímu uměleckému přispění Pražského filharmonického sboru a díky dirigentovu promyšlenému a prožitému přístupu bylo uvedení vzácného opusu mimořádným uměleckým činem, ne pouze jedním z řady abonentních večerů orchestru. Ze sólistů plně zaujala Simona Houda-Šaturová, Marina Prudenskaja a Liang Li.

„Musím Dvořákovu Stabat mater uvést i v Pittsburghu,“ prohlašoval Manfred Honeck po koncertě s odkazem na své nynější hlavní působiště a opakovaně s obdivem zdůrazňoval, jak nesmírně niterné je to dílo. Kantáta vznikla v těžké životní situaci skladatele a je podle dirigenta právě proto tak odlišná například od známějšího, ale také mnohem teatrálnějšího Verdiho Rekviem.

„Kupodivu to není ani v naší oblasti dílo příliš známé. Považuji za svůj úkol, aby se to v budoucnu trochu změnilo,“ řekl také v Praze Honeck a dodal: „Trochu vám Čechům tuto skladbu závidím. My Rakušané podobné dílo z této doby nemáme.“

Stabat mater, zhudebňující středověký text o Matce Boží stojící pod křížem, byla jedním z klíčových děl pro Dvořákův mezinárodní úspěch. Zaujala v 80. letech 19. století anglické publikum, mající tradičně v oblibě vokální hudbu a oratorní repertoár.

Českému skladateli se podařilo skloubit melodičnost a lyriku s dramatickým výrazem, přemýšlivost a smutek s nadějí – a to vše v dokonalý hudební tvar, v němž má sbor klíčovou roli.

Dvořákova klidně plynoucí i naléhavá, v každé chvíli intenzívní hudba dovede posluchače zasáhnout na správném místě. Honeck k tomu přidal propastné výrazové rozdíly a mnohé citlivě propracované, často i překvapivé detaily a současně také koncepci celku akcentující vyjádření cesty od bolesti k útěše a ke světlu.

Že Honeckovo pojetí vyvolává při vší příjemnosti zároveň dojem rychlejších temp, než na jaká je český posluchač u této skladby zvyklý, ani nevadí. Je to pro naši dobu charakteristické. Přesto se poselství Dvořákovy víry a umu nevytratilo.

Související