Příznivci klasické hudby mají za sebou jeden z prvních velkých svátků letošního roku. V pražském Obecním domě zazněl ve středu večer opus Gustava Mahlera, Osmá symfonie nazývaná též Symfonie tisíců.

Velkolepé provedení pod taktovkou dirigenta Libora Peška přilákalo do Obecního domu také víc než příznačnou tisícovku posluchačů. Na koncertě Českého národního symfonického orchestru a dirigenta Libora Peška bylo ve Smetanově síni ve středu zcela plno.

Slyšet živě tuto výlučnou symfonii, která je spíše kantátou, není vůbec obvyklé. Je napsána pro osm sólistů, zesílené sbory a velký orchestr s varhanami - a přinejmenším finančně je proto pro každého pořadatele kvůli tak velkému aparátu nadstandardním projektem.

Monumentální, téměř devadesátiminutová skladba zazněla plnohodnotně ve velkorysém, neuspěchaném a emocionálně vyrovnaném pojetí.

Sólisté, chóry i dětský sbor

Libor Pešek měl k dispozici "svůj" orchestr, sestavovaný z víceméně stabilního okruhu hráčů již osmnáctou sezonu; k tomu trochu nesourodou skupinu sólistů (ve Smetanově síni Obecního domu vystoupila v rozsáhlém díle mimo jiné sopranistka Kateřina Kněžíková, altistka Kateřina Jalovcová a tenorista Marcello Nardis), Český filharmonický sbor z Brna a dětský sbor Kantiléna.

Podařilo se jim naplnit prostor Smetanovy síně v málo slýchaných Mahlerových chórech na začátku a na konci skladby očekávaným plným zvukem i dosáhnout komornějšího dojmu v dalších částech.

Gustav Mahler napsal jedno z nejmohutnějších vokálních děl klasické hudby v létě roku 1906 a premiéra 12. září 1910, jež byla provedena s téměř tisícovkou interpretů, se setkala s velkým úspěchem.

Je to skutečně i přes komplikovanost textových předloh - sahajících od hymnu Přijď Duchu Stvořiteli po faustovské citace - hudba přístupnější než u většiny jeho ostatních symfonií. Osmá nemá tak existenciálně naléhavé plochy, nemá v sobě tak velkou bolestnou ironii, ani takovou hloubku meditace jako jiné Mahlerovy partitury. Vyznívá přece jen spíš prvoplánověji a zároveň víc tradičně duchovně.

Interpretace této skladby vyžaduje samozřejmě značnou zkušenost dirigenta. Libor Pešek ji studoval už od října a středeční provedení bylo teprve třetí v jeho téměř padesátileté kariéře, stále k dílu však přistupuje s velkou pokorou. "Důležité je udržet skladbu pohromadě, protože je tam spousta tempových změn. Velice často se mění tónina, tempo, mění se atmosféra. Kromě toho jde o dva díly, z nichž každý je úplně jiný," uvedl Pešek před koncertem.

Dvě mahlerovská výročí

V Mahlerově druhém jubilejním roce uvedení Symfonie tisíců však přece jen tolik nepřekvapí. Jestliže se loni připomínalo 150 let od skladatelova narození v Kalištích u Humpolce a jeho dětství strávené v Jihlavě, tento rok uplyne 18. května sto let od Mahlerova úmrtí ve Vídni. Je ovšem jasné, že letošní koncerty jsou asi na dlouho poslední šancí Osmou slyšet.

Ještě přesně na výroční den zazní symfonie v české metropoli znovu. Pro festival Pražské jaro ji uvede dirigent Christoph Eschenbach se spojenými českými a německými orchestry a šesti sbory v netradičním prostředí - ve vysočanské areně, kde se čeká několik tisíc diváků.

Bude to velký organizační čin, manifestující mezinárodní spolupráci i to, že Mahler má s českým hudebním prostředím neoddiskutovatelné vazby. Bude to ovšem provedení vzhledem k charakteru prostoru lehce dozvučované, pro vyhraněného a náročného návštěvníka koncertů proto vybočující z obvyklých a regulérních parametrů.

Právě ve srovnání s tímto možná trochu bombastickým chystaným projektem, který má být do velkých hal vyvezen i do Německa, se Peškův koncert sympaticky týkal jen a jen umění.

Související