ALBUM

PJ Harvey

Let England Shake

Island/Universal Music

Písničkářka PJ Harvey se vyvíjí tak rychle, že ji málem nestačíte sledovat. Album Let England Shake představuje další přerod. Zatímco většina předchozích děl byla introspektivní, tentokrát hudebnice otočila pozornost "ven".

Místo vlastních emocí zkoumá povahu společnosti, kolektivní nevědomí Angličanů přeplněné traumaty válek a imperiálního soumraku.

Na bitevním poli

Dávno jsou pryč její "feministické" šlehy a šokující sexuální otevřenost v punk-rockovém hávu raných alb, ale i klavírní baladičnost a meditativní opar desky White Chalk (2007) či nervní rockové bouře titulu A Woman A Man Walked By (2009). PJ Harvey nyní pro změnu představila svoji představu o folk rocku se střídmou rytmikou a zvonivým, nezkresleným kytarovým zvukem, který ideálně podporuje obsah textů.

Právě kombinací lahodných nápěvů písní On Battleship Hill, All And Everyone či The Colour Of The Earth, které do značné míry připomínají anglické lidovky 18. a 19. století, a drastických vizí válek a smrti dosahuje PJ Harvey podobného efektu jako lidové moritáty. V kontrastu s půvabem jednoduchých melodií o to víc vyniknou archetypální obrazy země nasáklé krví a bitevních polí s kusy roztrhaných těl.

Cílem písničkářky ovšem není přihodit dalších pár písní k plejádě pacifistických manifestů, ale snaha odhalit důvody současné ponurosti a naštvanosti mezi lidmi, kterou PJ Harvey v rodné Anglii vnímá. Deziluzi podle písničkářky způsobuje doznívající agónie koloniálního impéria. Neboli stín minulosti, který vnáší do národní povahy kontrast nabubřelé velkopanskosti a mindráku, nutí Angličany (potažmo některé Brity) pochodovat do (neo)koloniálních válek "za vlast a královnu" a šíří ve společnosti atmosféru rozkladu.

K přiblížení obsahu alba vybrala PJ Harvey do tiskové zprávy verše z písně The Last Living Rose, Poslední živá růže: "Vezměte mě zpátky do Anglie šedivé vlhké špíny věků a mlh valících se z hor/Anglie hřbitovů a kapitánů mrtvých moří". Její výběr nemohl být výstižnější.

Vzývání apokalypsy

PJ Harvey se v textech vrací až k bojištím 1. světové války, k nejzásadnějším momentům alba ovšem patří píseň Written On The Forehead, inspirovaná děním v Afghánistánu. Text se rozvíjí od harmonických obrazů krás orientu, idylu ovšem přetrhne reggae sampl z Nineyho skladby Blood And Fire, následovaný hořkým refrénem "nechejte to všechno spálit".

Kde vzala PJ tak sugestivní představy? Krom vydání alba oznámila i spolupráci na vizuálních projektech s uznávaným válečným fotografem Seamusem Murphym, který strávil léta v Kosovu, Iráku či právě v Afghánistánu. Není divu, že se tato spolupráce promítla do písní.

Samotná písničkářka přitom zdůrazňuje, že deska je myšlena naprosto apoliticky. Snaží se popisovat realitu zmaru a důvody Angličanů k pocitům strachu a bezbřehého smutku, ale striktně se zdržuje protestů a politických komentářů. Ani zmíněná "afghánská" píseň nepůsobí jako protestsong, daleko spíše je vzýváním apokalypsy ve smyslu příslovečného zvolání "po nás potopa". Ovšem samotná hudebnice musí dobře vědět, že umělecký popis reality může sám o sobě působit jako legitimní protest.

Těžko říci, kolik podob PJ Harvey ještě skrývá. Každé "svléknutí kůže" odhalilo trochu jinou, ale vždy vynikající autorku i interpretku. S jejím rozkrýváním anglické národní psýchy lze zajisté i tvrdě polemizovat, po umělecké stránce ovšem zase nahrála brilantní album. Můžeme se bez obav těšit na další metamorfózu.

Související