Americká jazzová zpěvačka Dee Dee Bridgewater je držitelkou dvou Grammy. Jednu z prestižních trofejí získala loni za desku, na níž složila hold Billie Holiday. Právě tato nahrávka bude pilířem jejího vystoupení na Jarním gala k festivalu Struny podzimu, které se za několik dní uskuteční v pražském Obecním domě. V rozhovoru pro Hospodářské noviny zpěvačka mluví o hledání kořenů v Mali i o Baracku Obamovi.

HN: Co pro vás jako Afroameričanku znamená, že se prezidentem Spojených států stal Barack Obama?

Je to jednoduše neuvěřitelné, že Afroameričan je prezidentem. Nikdy jsem ani nesnila o tom, že by něco takového během mého života mohlo být možné. Znamená to hodně. Na druhou stranu tu pořád zůstávají rasistické postoje řady bílých Američanů.

Vztah bílých a černých, to je jedno z nejsilnějších témat celé historie naší země. Od padesátých let, kdy jsem se narodila, jsme samozřejmě ušli kus cesty. V době mého dětství se začal formovat pocit sebeuvědomění černošské komunity. Byli tu Martin Luther King, Malcolm X, Černí panteři... Najednou tu byl někdo, kdo bojoval za černou komunitu. A lidé se ke svojí identitě začali hlásit. Takže změny se odehrály a bylo jich hodně. Ale je to pořád nedokončená cesta.

Spousta lidí má ještě dnes problémy kvůli barvě svojí kůže. Když jsem byla malá, říkali nám barevní, potom negři, potom černí, pak Afroameričané. Slova se mění, ale smýšlení některých lidí ne.

Compared To What (text pokračuje za videem)

HN: Jaké to bylo pro mladou černou ženu jet v roce 1968 s univerzitní kapelou do Sovětského svazu?

Bylo to trochu zneklidňující. Spousta lidí tam zjevně nikdy neviděla nikoho černého, chodili za námi, byli zvědaví. Něco podobného jsem zažívala, když jsem se poprvé začala objevovat mimo afroamerickou komunitu. Byla jsem exotická, divná.

Kvůli téhle zkušenosti jsem svého třetího muže, se kterým jsme už dnes rozvedení, vzala do černošského klubu. Chtěla jsem, aby věděl, jaké to je být jediný člověk té barvy pleti na daném místě. Docela ho to vyděsilo.

HN: Jak moc se má slavný člověk zapojovat do veřejného života nebo do politiky?

Zapojuji se. Spolupracuji s řadou organizací, ne nutně politických. Politiku beru spíš jako privátní věc. Pravidelně přispívám demokratické straně, ale tohle na pódiu neprezentuji. Je to moje osobní věc.

HN: Proč jste si z těch nepolitických organizací vybrala spolupráci s Organizací OSN pro výživu a zemědělství?

Oslovili mě, abych se stala jejich velvyslankyní. Řada jejich projektů mě oslovila, i když s jinými nesouhlasím - třeba s geneticky modifikovaným obilím. Ale pokud jde o potravinové projekty pro Afriku, považuji je za důležité.

HN: Díky nim jste se podívala také do Mali, kde jste našla svoje kořeny...

Když jsem poprvé slyšela muziku z Mali, bylo to jako náraz. Bylo to jako něco, co vychází ze mě samé, z hloubky uvnitř mě. Když jsem v Mali přistála, volal na mě na letišti nějaký muž. Ukázalo se, že ten muž si myslí, že jsem jeho neteř, která se po dlouhé době vrací domů. Když jsem potom dostala místní oblečení a chodila v něm po ulici, lidé si mysleli, že jsem "peul", že patřím k národu nomádů, kteří žijí na severu Mali. Objevování Mali pro mě bylo neuvěřitelně silnou zkušeností.

HN: Vaše deska Red Earth, která v Mali vznikla, je propojením jazzu a tradiční západoafrické muziky. Je tohle způsob, jak se může jazz vyvíjet, nezůstat mrtvou, historicky uzavřenou kapitolou?

Všechno v životě je v pohybu. Stejné je to s hudbou. Copak je klasická muzika mrtvá? Jazz je klasická hudba Spojených států. Je to žánr, který se vyvíjí díky tomu, jak se vyvíjejí interpreti, ovlivňují je jiné žánry.

Red Earth (text pokračuje za videem)

HN: Často říkáte, že jazz je mužský svět - je těžké být v tomhle světě ženou?

Být v něm ženou je těžší. Dalo hodně práce, aby lidé přijali, že mám vlastní label. Aby žena uspěla v byznysu, a nemusí se jednat jenom o hudbu, musí být chytrá, lepší než muži. Američani si radši zvolili Afroameričana za prezidenta, než aby zvolili ženu. Musíme být opravdu chytré a opravdu dobré v tom, co děláme. Lidé si na ženy v byznysu pomalu zvykají. Pro moji dceru už to bude jednodušší.

HN: Ráda měníte vizáž - od divoké hřívy po holou hlavu. Souvisí to s vnitřními změnami?

Ráda se měním, ale teď určitě ještě chvíli zůstanu bez vlasů. Připadá mně to čistší, vlasy patří k jedné z těch věcí, podle kterých vás lidi soudí. A když je nemáte, tak to prostě eliminujete.

HN: Když s holou hlavou zpíváte, vypadá to, jako byste odříkávala buddhistickou mantru...

Hodně buddhistů mi říká, že vypadám, jako kdybych byla jejich. Ta filozofie je mi blízká, ale já se nechci znova narodit. Nechci se znova narodit do světa, kde se stále vedou spory, války. Cítím globální zklamání ze světa.

Malian Project (text pokračuje za videem)

HN: Někdy když zpíváte, je v tom spousta melancholie. Má to co dělat s tímhle pocitem zklamání?

Vážně to tak zní? Asi ano. Na světě se děje spousta nešťastných věcí. A mně samozřejmě někdy taky. Je strašné, jak nejsme schopní žít v harmonii, užívat si to, jak jsme rozdílní. Místo toho jsou tu samé konflikty. Taky vidím, jak moje máma stárne a trpí demencí. I s tím se musím vyrovnat. Jak stárnu, umírá kolem mě spousta přátel, kolegů... Možná i z toho ta melancholie vychází.

HN: Některým svým mrtvým kolegům, třeba Elle Fitzgerald či Billie Holiday, jste složila svojí tvorbou hold. Máte v plánu ještě nějaký podobný projekt?

Byly to úžasné ženy, zaslouží si, aby jim někdo složil poklonu. Proto teď pracuji na poctě Abbey Lincoln, která zemřela loni. Toužila po tom, aby lidé znali její muziku. Chci v jejím snu pokračovat. Chystáme velký koncert ve Washingtonu. To je něco, co mě teď naplňuje. Cítím, že to mám udělat. Život je příliš krátký, abychom nedělali věci, které cítíme, že máme udělat.

Související