Studenti hudebních věd a dějin umění, kteří tvoří Portico Quartet, začínali jako pouliční kapela v Londýně. Jack Wyllie (saxofony, elektronika), Milo Fitzpatrick (kontrabas), Duncan Bellamy (bicí, klavír, marimba) a Nick Mulvey (hang, perkuse) na sebe brzy upoutali velkou pozornost a za album Knee Deep In The North Sea, které vyšlo u malého labelu, získali v roce 2008 nominaci na prestižní Mercury Prize a stali se senzací festivalu v Glastonbury.
Následující desku Isle už s producentem Jackie Leckiem (pracoval také s Radiohead) natáčeli v legendárním studiu Abbey Road a ve svém vydavatelství Real World ji vydal zpěvák Peter Gabriel.
Londýnský Portico Quartet hraje instrumentální hudbu, kterou se zdráhá nazvat jazzem. Nestojí na introvertní komplikované improvizaci, ale na komunikaci čtyř hráčů experimentálně čerpajících kromě jazzu a indie rocku také z minimalismu a afrických rytmů. "Využíváme všechno, co jsme kdy slyšeli, a pak to z nás jde ven," říká saxofonista Jack Wyllie.
iHNed: Hudební kariéru občas provázejí neuvěřitelné příběhy. Nemáte pocit, že vám se jeden takový přihodil? Pouliční kapela, která je nominována na prestižní Mercury Prize, vystoupení na festivalu v Glastonbury a ohromený svět...
Většinou se jednalo o postupný proces, ale uznávám, že pro skupinu hrající instrumentální, skoro jazzovou hudbu je to celkem dost neobvyklé.
iHNed: Prý jste vlastně neplánovali, že založíte jazzovou kapelu, chtěli jste si spolu jenom zahrát. Nějakou představu jste ale přeci museli mít, vždyť uvádíte tolik vlivů: Afrika, Miles Davis, Debussy, Steve Reich. Nikdy vás nenapadlo soustředit se jenom na něco?
Při skládání se určitě nepokoušíme vědomě kombinovat rozdílné vlivy, vychází to z nás přirozeně. Využíváme všechno, co jsme kdy slyšeli, a pak to z nás jde ven. Je to velmi jednoduché a kdybychom se na všem měli předem domluvit, nikdy by naše hudba nevznikla.
iHNed: Je možné, že by zněla úplně jinak, kdybyste vystudovali konzervatoř a nebyli studenty etnomuzikologie, hudební vědy a dějin umění?
Ano, myslím, že velmi odlišně. Na konzervatoři vás naučí hrát určitým způsobem. Nutí vás myslet víc na techniku než na tvořivost. Nechci tím naznačit, že konzervatoře neprodukují úžasné a originální umělce, jen si myslím, že většina hráčů, kteří odsud vyjdou, prostě zní stejně.
iHNed: Vzpomínáte někdy na to, jak jste kdysi doma vypalovali svoje cédéčka a prodávali je na ulici, i na to jak vám později Peter Gabriel nabídl natáčení ve studiu Abbey Road? To jsou dva způsoby práce. Odrazilo se to ve vašem pozdějším přístupu ke skládání?
Ano, samozřejmě. Když jsme si vydělávali hraním v londýnské čtvrti Southbank, bylo to od všeho trochu, hlavně hodně legrace, ale také dlouhé letní dny strávené venku. Relaxovali jsme a myslím, že takhle jsme vlastně náhodou narazili na podstatu naší hudby.
U druhého alba jsme se skládání věnovali intenzivněji. Byli jsme pod větším tlakem. Ponořili jsme se do hudby mnohem hlouběji a také jsme k ní byli kritičtější. Myslím, že tohle všechno vedlo k tomu, že zní mnohem temněji.
Portico Quartet: Line (text pokračuje za videem)
iHNed: Říkáte o sobě, že při práci jste jako „čtyři diktátoři v jedné místnosti bojující o svůj roh“. Jak se dohodnete na tom, která verze skladby je nejlepší?
Představte si pod tím drsnou divokou hru.
iHNed: Kovový buben hang, novodobý švýcarský nástroj příbuzný steel drumu z Trinidadu, který dodává vaší hudbě barevnost a tranzovní napětí, jste si prý koupili zcela náhodou. Kde jste se na něho naučili hrát a používat jeho zvukové možnosti?
Na hang se ve skutečnosti hraje docela snadno, zvlášť když máte za sebou klavírní průpravu nebo zkušenosti s bicími. V průběhu času si pak k hangu najdete vlastní cestu, objevíte pro něho další možnosti. Používáme třeba tři najednou. Víte co je na hangu nejhezčí a co ho dělá jedinečným nástrojem? Že pro hru nejsou daná žádný pravidla, ani styly. Neexistují žádné příručky, takže všechno vychází z hráčovy interpretace a pochopitelně intuice.
iHNed: Říká se, že hang si nemůže koupit každý. Jeho švýcarští vynálezci Felix Rohner a Sabina Schärer prý rozhodují o tom, komu ho prodají.
Asi před sedmi lety stavěli výrobu nástroje na široké distribuci, prodali ho každému. Hang se ale postupně stal velmi populárním nástrojem a objednávky přesáhly výrobní kapacity. Namísto toho, aby Sabina s Felixem někomu předali licenci, rozhodli se dál pracovat na vývoji zvuku hangu a ponechat si prodej. Takže mají pořád prázdný sklad.
Proto, když se rozhodnete pořídit si hang, počítejte s tím, že budete zařazen do pořadníku a musíte čekat na pokyn z Bernu, abyste ti pro něho osobně dojel.
iHNed: Zvuk hangu připomíná steel drum, ale je v něm slyšet také drnkací skříňka mbira a západoafrická harfa kora. A vy máte prý rádi malijského hráče Toumani Diabate. Setkali jste se někdy? Nebo jste si zahráli s nějakými africkými hudebníky?
Nikdy jsme se s ním nesetkali. Ani jsme jako Portico Quartet dosud s africkými hudebníky nehráli, ale rozhodně to nemůžeme do budoucna vyloučit. Vlastně nás to hodně láká.
Portico Quartet, záznam z koncert (text pokračuje za videem)
iHNed: Hrajete výhradně instrumentální hudbu. V jednom rozhovoru jste se ale zmínili, že byste rádi pozvali zpěváky. Nejlépe z Islandu, Mali nebo nějaký sbor. Už jste někoho oslovili?
Zatím ještě netušíme kam se naše hudba posune, ale nějaké vokály na dalším albu určitě použijeme. Ještě ale nevíme, jestli živé nebo ze samplů. Chceme aby album bylo víc elektronické. Láká nás využití nasamplovaných bubnů, syntetizárory a spousta efektů.
Jsme kapela, která je zvyklá hrát živě, a tak je pro nás výzvou, že elektroniku budeme muset na koncertech přizpůsobit tomu, aby zněla přirozeně jako akustické nástroje. A byla u toho legrace.
