Program koncertů

Koncerty Harryho Waterse

14. dubna Klub Potrvá, Praha
17. dubna JazzDock, Praha

Harryho Waterse doprovodí Jakub Doležal - saxofon, Jan Greifoner - kontrabas, Filip Jeníček - bicí, v JazzDocku navíc i Filip Benešovský - baskytara a Lada Soukupová - zpěv.

Koncerty s Rogerem Watersem

15. a 16. dubna The Wall, O2 Arena, Praha

Anglický klavírista Harry Waters zjevně netrpí mindrákem ze slavného otce. S chutí funguje jako "muzikantská cihla ve zdi" turné The Wall v autorském podání Rogera Waterse.

A ve dnech, kdy se monstrózní show přesouvá, hraje v klubech hudbu svého srdce - jazz.

Jazzová vystoupení Harryho Waterse s českými muzikanty rámují i pražská provedení The Wall. Zatímco obří show v polovině dubna dvakrát zaplní O2 Arenu, jazzová soirée proběhnou 14. dubna v klubu Potrvá a 17. dubna v JazzDocku.

"Jazz je mnohem hrbolatější cesta než hraní The Wall. Nikdy nevím, kterým směrem mě povede. A to mě na tom baví," říká Harry Waters v rozhovoru pro HN.

HN: Proč jste začal hrát právě jazz? Nebyla v tom trocha opozice k otcovu rocku?

Vůbec ne. Táta jazz dokonce miluje. Když mi bylo sedmnáct, slyšel jsem poprvé Oscara Petersona a naprosto mě to uchvátilo. Jazz jsem sice začal doopravdy hrát až ve svých šestadvaceti sedmadvaceti letech, ale semínko zasel právě onen první poslech Petersona.

HN: Říkáte, že hudbu Pink Floyd máte rád. Ostatně už na předchozích otcových turné jste ji interpretoval s chutí. Ale není pro jazzového hudebníka poněkud nudné hrát striktně "psanou" hudbu, vždy ve stejném tempu a zvuku, a dokonce se snažit i o stejný feeling?

"Nudné" není to správné slovo. Občas mě frustruje, že nemohu ani v nejmenším improvizovat. Ale užívám si snahu předvést každý večer znovu a znovu co nejlepší uchopení stejného materiálu. Což vyžaduje úplně jinou disciplínu než jazz. Navíc i každé představení s otcem je jiné. Záleží na ostatních muzikantech, publiku, vaší vlastní náladě toho večera... Snažíte se dát dohromady všechny tyhle věci.

HN: Lze z tohoto hlediska vnímat vaše jazzové koncerty během turné The Wall jako určitý relax?

To ne. Jasně, jazzové koncerty mohou být velkou zábavou, ale právě kvůli nim na mě působí spousta dalších tlaků. Jazz je mnohem hrbolatější cesta než hraní The Wall. Nikdy přesně nevím, kterým směrem mě povede. Zvláště když předem dobře neznám spoluhráče - jako v případě českých koncertů. Ale když se setkám s kapelou skvělých muzikantů, pak mohu při jazzových koncertech i doopravdy relaxovat a užít si spoustu legrace.

HN: Váš dětský hlas je slyšet v samplu na původním albu Pink Floyd - The Wall. Větička "Look, mummy, there's an aeroplane up in the sky" musí určitě vyvolávat zvláštní vzpomínky.

Miluju to, poslouchat na každém koncertu The Wall tuhle svou větu. Je poctou být zaznamenán na takové desce.

HN: Určitě je to velmi častá otázka, ale jaké vůbec bylo vyrůstat v rodině Rogera Waterse? Pomáhal vám otec najít cestu k muzice?

Vždy mě ve všem povzbuzoval. Oba moji rodiče mě něžně tlačili k lekcím klavíru, když mi bylo osm. Vždy jsem si to užíval, ale doopravdy mě hraní chytlo až někdy ve třinácti letech.

HN: "Nezdržují" vás turné s otcem, se kterým hrajete od roku 2002, tak trochu od vlastní jazzové kariéry? Máte třeba na turné čas komponovat?

Jediná věc, kterou na turné nenávidím, je, že nemám kde cvičit. Tím pádem ani kde psát nové skladby. Leda bych byl flétnista.

HN: Váš jazzový albový debut Harry Waters Quartet zní velmi tradicionalisticky. V dobrém smyslu slova. Ale nepřemýšlel jste někdy o více experimentálním, současném jazzu? O volnějších formách?

Po pravdě nikoliv. Mám velmi rád standardy a akordickou formu, která tomuto stylu odpovídá. Nikdy jsem neměl v oblibě free music. Potřebuju groove a harmonickou strukturu, abych si hraní jazzu užil.

HN: Jako jazzman hrajete výhradně na klavír, zatímco v otcově kapele na Hammondovy varhany. Nelákají vás jazzové hammondky?

Už jsem o tom přemýšlel. Primárně jsem klavírista, ovšem rád bych na Hammond B3 něco nahrál. Ale momentálně nemám žádné konkrétní plány.

HN: V Česku jste hrál i jako host zdejší interpretace The Wall, kterou organizoval baskytarista Filip Benešovský. Jaké byly podle vás hlavní muzikantské rozdíly mezi "českou" Zdí a současnou autorskou interpretací?

Největší rozdíly byly právě v baskytaře. Filip si vůbec nedělá nároky znít jako můj otec. Má svůj vlastní styl a neuhýbá z něj. Ostatní muzikanti se mnohem více drželi originálního zvuku.

Související