V proměnlivém světě hudebního showbusinessu si britská zpěvačka řečená Sade vždy udržovala podivuhodnou celistvost výrazu a jakousi auru tajemství. Ještě bychom ho nenašli u malé holčičky, která si na anglickém venkově hraje s chlapci na kovboje a stýská si po svém nigerijském tatínkovi.

Cosi zvláštního už v sobě musela mít, když se ze studenty oděvního návrhářství stala příležitostnou modelkou, mimochodem vášnivou kuřačkou a na čas obyvatelkou vyklizené požární stanice. Pro raketový start kariéry Sade je však klíčový až začátek 80. let, ze kterého bude čerpat také její dnešní koncert v pražské O2 aréně.

Zpívat začala čistě z hecu, jako doprovodná vokalistka se o víkendech trmácela Anglií v rozhrkané dodávce a těžko pochopit, proč její podivuhodná orientální tvář už o rok později zdobila obálky módních a hudebních časopisů.

Sfinga v pánském

V pánském oblečení a s obličejem nehybným jako egyptská sfinga vyprodávala americké koncertní haly, v televizi na potkání líčila intimnosti z vlastního života a především vydala své debutové a vůbec nejlepší album Diamond Life (1984).

Sade, která neměla sebemenší hudební vzdělání a pouze si psala texty, je hudebně zavázaná především spoluhráčům v čele s kytaristou a saxofonistou Stewartem Matthewmanem.

Talentovaná pětičlenná kapela očarovaná vším od amerického fusion a Curtise Mayfielda až po Steely Dan měla vždy našlápnuto k užitkové, ale originální britské verzi hudebního popjazzu a v komplikovaných jazzových harmoniích a lomených akordech našel ideální zázemí také hluboký, soulově frázující alt Sade.

Společně hráli to, čemu se od časů Smokeyeho Robinsona říká "tichá bouře": pohodovou, inteligentní písničkovou hudbu na pomezí R&B, soulu a jazzu pro široké posluchačské spektrum.

Že jde o žánr na pomezí kýče a že bez Sade by to absolutně nefungovalo se muzikanti přesvědčili na druhém albu The Promise (1985), kde jejich pětiminutová instrumentálka působí skoro jako podřadná hudba do výtahu.

A kdo Sade podezíral z podbízivosti době zase brzy pochopil, že zpěvačka jiným témbrem nedisponuje a proto se i na třetím albu Stronger Than Pride (1988) a čtvrtém Love Deluxe (1992) od svého charakteristického výrazu odchýlila jen minimálně.

Co zbylo po Thatcherové

Tou dobou už ale vyprchal duch osmdesátých let a s ním i důležité souvislosti života za éry Margaret Thatcherové, který bohatě oblečená Sade a její vyšňoření spoluhráči nejprve nepřímo ztělesňovali a později lehce kritizovali.

"Jsem ryba, jsem jako sardinka s obrovskými ústy," říkala o sobě tajemně a odháněla novináře, kteří oblehli její dům, propírali její osobní život a jednoho dne ji přivedli až k pláči.

Tak odřekla poslední část turné, na deset let přestala vystupovat, provdala se v Madridu a koncem devadesátých let odsud zase utekla s vracející se muzikantskou noční můrou: "Jsem nahá, stojím na pódiu s neznámými spoluhráči, kteří neumí mé písničky, a na mě civí tisíce lidí."

Až tehdy se Sade s obnovenou kapelou hudebně posunula a album Lovers Rock (2000) již otevřeně čerpalo z muziky nového tisíciletí, ačkoliv nezměněným pěveckým projevem a zblízka nabranými akustickými kytarami zachovávalo intimní ráz.

Grammy k rozflákání

Jenže zpěvačka rozflákala svoji sošku Grammy, místo koncertování odjela porodit dítě na Jamajku, stala se obětí vyděračských policistů a uprchla, teprve když byl na ní vydaný zatykač. Až po další dekádě vloni pomyslně obživla s deskou Soldier of Love (2010) převážně pomalejších temp a většinou mollového tónorodu.

K obyčejnému životu má Sade zkrátka daleko. Ale právě ta nepochopitelná tajemství, půvabný vzhled a neobvyklý hlas z ní vždy dělaly něco víc než jen běžnou popovou hvězdu. S více než padesáti miliony prodanými alby, bohatým životem a hudbou, která se mění s časy, ale v základu zůstává pořád stejná, je Sade zkrátka neuchopitelný fenomén.

Související