Od našeho zpravodaje v Rakousku – Na rakouský hudební festival Glatt und Verkehrt, který se minulý víkend konal uprostřed kremžských vinic a kukuřičných polí, přijel etiopský vibrafonista a skladatel Mulatu Astatke.

Letos osmašedesátiletý, rozvážný muž s hypnotickýma očima předtím skupince českých novinářů vysvětlil, jak vznikala jeho průlomová fúze zvaná ethiojazz a jak skládal pro režiséra Jima Jarmusche.

HN: Dlouho jste reprezentoval Etiopii v Mezinárodní jazzové federaci. Znal jste se s českými zástupci?

Prahu jsem navštívil, ale nikdy jsem u vás nehrál, protože federace se víc zaměřovala na distribuci knih, dialogy mezi hudebníky a udělování stipendií.

GLOSA

Když se světová hudba sejde ve vinicích

Je to jedna velká vjemová procházka a útok na smysly od té chvíle, co člověk zaparkuje na kopečku vedle oprýskaných hippísáckých dodávek. Cesta do útulného, červeně nasvíceného kremžského vinařství, kde se před týdnem konal rakouský hudební festival Glatt und Verkehrt, vede dál kolem domečků porostlých vinnou révou, zpustošených a divoce rostlých zahrádek jako od Trnky a samozřejmě uklizených traktorů, nádržek, uchycováků a stovek a stovek prázdných lahví od vína. Riesling, chardonnay, pinot a zvlášť lehoučký muskateller se nesou vzduchem a přitom zrají sotva pár kroků odsud.

Atmosféra zhoustne, když jedenáctičlenný ansámbl El Tanbura začne na krytém dvorku vinice s vlajkami ohnivě provolávat slávu egyptské revoluci a všelijací Afričané a Arabové tomu zvesela přikyvují z prostorných oken, kde jejich snědé hlavičky vykukují zpod obrovských bobulí vína. A ochutnávka pokračuje v zákulisí, které lemují muzikanti obložení tradičními nástroji a kam se stoupá přes úchvatnou, potemnělou místnost s fosforeskující satelitní mapou Kremže zapuštěnou do skla v zemi. Chvilku nato členové sudánské kapely Abdelgadir Salim vtrhnou mezi lidi a začínají tančit s venkovskými rakouskými paničkami, zatímco jejich manželé v oblecích si venku zapalují první cigarety a probírají ekonomiku a hospodářský růst.

Náhlý liják mezitím vyplaví všechny, kdo s doutníkem nebo trávou v zobáku utekli do vinic na kopci, děti kremžských měšťáků pobíhají mezi zaparkovanými koly, zápasí s obrácenými deštníky a tu a tam si utrhnou ještě pořádně kyselou meruňku, ovšem uprostřed hlavní události večera, koncertu etiopského vibrafonisty Mulata Astatkeho, se i počasí náhle ztiší. Nad kapelu začne snově stoupat pára a jak se voda odpařuje nad hypnotickými plochami omamného ethiojazzu, ze všech koutů dvorany k tomu rytmicky crčí kapky z okapů.

Teprve druhý den, když se člověk po půlnoci konečně dobyl do hotelu duchů bez obsluhy a recepce, když přelstil podezíravý automat na kreditní karty a ráno se probudil uprostřed cvrkotajícího kukuřičného pole prorostlého majestátními větrnými turbínami, uvědomí si, že se v Kremži ani na vteřinu nezastavil. Což díky vší té úžasné hudbě a milé společnosti ani nemusel. (dak)

V roce 1986 jsem ale v rámci výměnného kulturního programu přijel do Varšavy, kde jsem hrál jako host saxofonisty Tomasze Szukalského, s trumpetistou Tomaszem Stańkem a dalšími.

Dokonce jsme vystoupili v klubu Aquarium a na festivalu Jazz Jamboree jsme natočili desku. Taky jsem měl pár přednášek o etiopské hudbě na akademii v Katovicích.

HN: Než v 60. letech začaly vznikat fúze, neomezovala se etiopská hudba jen na produkci armádních kapel?

Oficiálně ano, ale ony neměly nic společného s ethiojazzem, který používá chladnější harmonizace a kontrapunkt, kdežto armádní hudba se držela jednoduchých struktur. Já jsem si z etiopské hudby vypůjčil jen pětitónovou stupnici, pod kterou vkládám evropské dvanáctitónové struktury, jaké máte v klasice nebo americkém jazzu.

HN: Díky mírovým sborům Peace Corps prezidenta Kennedyho do Etiopie jezdili američtí muzikanti. Ovlivnili vás?

Ani když přijeli Američané do Addis Abeby, nehráli podobnou muziku, dokonce ani rytmicky. Hudba na jižní polokouli Země je provázaná, třeba když hudebníci ze západního pobřeží Afriky přiletí na Kubu, mohou okamžit začít hrát, protože rytmicky má ta hudba stejné kořeny.

Z afrokubánských rytmů jsem si trochu bral, hlavně aby mé hudbě rozuměli v Americe. Vůbec rád hledám styčné body: když v 70. letech přijel do Etiopie big band Dukea Ellingtona, napsal jsem pro ně aranžmá s prvky jazzu a etiopské náboženské hudby.

HN: Co jste dělal, když moc v Etiopii převzala Mengistova junta?

Držel jsem se federace a do ničeho jsem se nepletl. Podařilo se mi zorganizovat jen turné nazvané Lid hraje pro lid, což byl šedesátičlenný ansámbl ryze tradiční etiopské hudby, který cestoval ze severu na jižní cíp země. Režim se mě ani mé rodiny nijak nedotkl, koneckonců federace spadala pod ochranu UNESCO. A já se držel kréda, že politika je pro politiky, vždyť je to jen obyčejné řemeslo a politik není jiný než doktor nebo inženýr. Beru politiku jako danou věc a snažím se v rámci možností co nejvíc věnovat hudbě a kultuře. Tak pravil Mulatu!

Pochopte, že Etiopie je země třetího světa, u nás nelze studovat hudbu od mateřské školky jako ve vyvinutém světě. Jestli chcete něco znamenat, musíte dělat uznávané řemeslo. I mě rodina poslala do Londýna studovat inženýrství a teprve tam jsem se začal věnovat hudbě.

HN: Vaše muzika je klíčová pro film Zlomené květiny od Jima Jarmusche. Jak jste se dali dohromady? 

Před sedmi lety jsem měl koncert v newyorském klubu a ozvala se mi Jarmuschova sekretářka, že by chtěli přijít a seznámit se. Nevěděl jsem, kdo je Jarmusch, a čekal jsem, že podepíšu pár desek a už ho nikdy neuvidím. Ale nakonec jsem ho i s lidmi ze štábu vzal do hotelu, dlouho jsme si povídali a Jarmusch říkal, jak mu trvalo pět let, než pro film našel tu odpovídající hudbu. Líbila se mu tak moc, že ze souseda Billa Murrayeho ve filmu udělal Etiopana, aby ta muzika měla opodstatnění.

Mulatu Astatke