McCartney přišel o zuby a Sting se emocionálně zbořil

Samozřejmě, že výtahem! Výtahem v mžiku několik stovek metrů do oblak, ujistit se, zda dnes bez vstupného, okecat zakázané tenisky u vyhazovače a pak hurá na bar za živou muzikou. Protože v pondělí je funky a v pátek diskotéka a v sobotu swing, protože o sto pater níže se míhají maličké žluté taxíky a protože obyčejný Newyorčan si tu nemusí sáhnout hluboko do kapsy.

Protože k fenoménu 11. září v hudbě patří kromě desítek písní i tenhle obskurní, moderně zařízený podnik se sebevědomým názvem Nejlepší bar na světě, jediné místo, kde se ve věžích Světového obchodního centra odehrává živá hudební produkce. 

Vybalili Dylana, a pak to přišlo

Stejně jako hurikán Katrina nedal vzniknout pouze vzpomínkovým albům, ale především ničil nahrávací studia, rozbíjel kapely a přesídloval muzikanty, také vzpomínka na 11. září nemůže pominout zaměstnance tamních poboček obchodů Borders a Sam & Goody, kteří to ráno na pulty vybalili Dylanovo album Love and Theft a pak šli očumovat mezi regály.

O pár mrakodrapů dál se jazzový veterán Sonny Rollins ještě s kartáčkem mezi zuby podivil, proč že ta letadla po ránu dělají takový kravál, Moby sprintoval na střechu, aby celou tu hrůzu zažil z bezprostřední blízkosti, a zpěvačku Debbie Harry náraz prvního letadla doslova vykopl z postele. Odpoledne už se jen rušily koncerty a zavíraly krámy a z Nejlepšího baru na světě zbyla jedině internetová stránka navždy uchovaná v knihovně Kongresu. 

Ani s odstupem času nelze v hudbě vybrat jednu nejzásadnější reflexi 9/11. Je zjevné, že skrze ně vážná hudba opět našla téma promlouvající k současnosti, že v jeho důsledku se muzika zpolitizovala a také že odkazy na zbořená Dvojčata začaly brzy fungovat coby můstek ke kritice Bushovy vlády.

Velká slova z pompézního koncertu v Madison Square Garden na počest newyorských hasičů či chvályhodné miliony dolarů, které na konta pozůstalých zaslali všichni od Dr. Dre až po Lynyrd Skynyrd, jsou dnešníma očima jen "šumem" na povrchu: ze země po 11. září především znovu vyvěral zapomenutý mýtus o hrdinné vlasti a nebezpečí číhajícím za jejími hranicemi, a také pocit silné soudržnosti, kvůli níž bylo nemyslitelné třeba podkopávání autority newyorských institucí. 

Něco jako cenzura

Když nyní Springsteen po sté zpíval o strážnících, kteří omylem zastřelili guinejského imigranta, policisté mu zničehonic odepřeli doprovod na letiště, a kritiku newyorského policejního sboru museli ze svého alba vyhodit také Strokes.

Opovržení vůči každému, kdo si troufl utahovat z "hrdinů 11. září", se v dalších letech přelilo do až fanatické obrany národních symbolů. Proto se třeba Jethro Tull dostali do potíží svými nečitelnými odkazy na americkou vlajku a ze stejného důvodu trpěla Madonna za pózu vojandy, metající granáty na Bushovu podobiznu.

Mezi nepřímé důsledky 9/11 se ale řadí i znovunastolená kritika establishmentu v tvorbě Neila Younga, včetně písničky požadující odvolání prezidenta, či masová obliba alba Yankee Foxtrot Hotel od skupiny Wilco. Ač natočené ještě před teroristickými útoky a vydané teprve koncem září 2001, jeho bezvýchodná a ponurá nálada působila mezi troskami Dvojčat vysloveně prorocky.

Country, ze které pocházím

Tradiční americký patriotismus se logicky nejsilněji odrazil v country. Exponované písně k tématu od Alana Jacksona a Tobyho Keitha vznikly sice daleko od New Yorku, zato ale v countryové tvrzi Nashvillu, která má s psaním o dějinných tématech bohatou zkušenost.

Jackson v písni Where Were You vystihl převažující rozpaky nad tím, co že se to politicky vlastně děje ("Dívám se na CNN, ale stejně bych / Neuměl říct, kde je Irák a kde Írán"), kdežto Keithova nesmlouvavá óda Courtesy of the Red, White & Blue předznamenala silácký tón následné americké zahraniční politiky ("Nakopeme vám zadky, tak to dělá Amerika / Zapálíme ten váš svět / Jako by byl Den nezávislosti").

Překvapivě slabě vyzněla muzika, která se tragédii 11. září pokusila ilustrovat na konkrétních příbězích: hity písničkářky Mary-Chapin Carpenter (o záchranáři na nádraží Grand Central) nebo Neila Younga (pasažéři letu 93) mají dnes menší výpovědní hodnotu než okamžitá a textově možná pochybná, zato přímočará reakce rapperů Wu-Tang Clan ("Kdo nám sundal věže, kde jsou kurva letadla / Přeleť mi s tím nad mou čtvrtí a rozstřílím tě na padrť / Pane Bushi, posaďte se, tuhle válku řídím já").

Definitivní Springsteen

Pro většinu Američanů se "definitivním" albem o 11. září stala deska The Rising od písničkáře Bruce Springsteena, na které poprvé od 80. let účinkuje kapela E Street Band.

Všudypřítomný patos, silný nápřah a sjednocující téma v příběhu newyorského hasiče sice brzdily osmdesátkové synťáky a stadionové výbuchy rockových emocí, jimž ulehčil jedině súfijský zpěv qawwali, ale Američanům vymlouvavá symbolika stačila. Navzdory zoufale neosobním textům a tomu, že album držela pohromadě akorát temná atmosféra povznesená Springsteenovým mohutným, vykupitelským hlasem.

I tady se podprahově hrálo s obrazem nebojácného solitéra a hrdiny, vzdáleného příbuzného z hudební pozůstalosti "kovbojů" Jacksona a Keitha.

Jak Paul McCartney přišel o zuby

Není bez zajímavosti, že veteráni silných slov si na tématu 11. září vylámali zuby: totálně vyhasl Paul McCartney ("Zpívám o svobodě a budu se bít / Za právo žít na svobodě") a podobně Leonard Cohen ("Nevím, jestli jsme si to zasloužili za své hříchy / Jen držím stráž od chvíle, co ublížili New Yorku"), naopak rappeři Outkast či hiphopové trio Beastie Boys byli pohotoví a autentičtí.

Zcela ojedinělou kapitolu představují ti, co se na důsledky 9/11 pokusili dívat kriticky. Dívčí trio Dixie Chicks se zastydělo, že jejich prezident je Texasan, a okamžitě zmizelo z éteru cirka sedmdesáti rádiových stanic.

Neortodoxní countryrockový písničkář Steve Earle se zase v písni John Walker Blues krkolomně pokusil nahlédnout do mysli amerického studenta, který v Afghanistánu bojoval na straně Talibánu, což mu vyneslo zákazy i posměšky v tisku (Murdochův bulvár New York Post psal o "pokřivené baladě uctívající talibánskou krysu").

Věže sundal Bush, ale popletl si budovy

Mainstreamovému publiku příslušela newyorská óda Empire State of Mind od populárního Jay-Z, konspirativnější typy daly přednost harlemskému rapperovi řečenému Immortal Technique ("Věže sundal Bush, ale popletli si budovy / Vlastně chtěli sejmout naše nahrávací studia") a všichni jednomyslně odsoudili slabomyslnou reakci countryového burana Charlieho Danielse ("My si vlajky nemotáme kolem hlavy / Jako vy ty svoje hadry / Ulovíme vás všechny jako psy").

Díky dvěma stěžejním reflexím 11. září začala do současnosti opět promlouvat i vážná hudba. V obou případech šlo o skladatele s kořeny v minimalismu a oba také využili mluveného slova: John Adams své orchestrální dílo On the Transmigration of Souls poskládal z plakátů, hlášení a novinových útržků o pohřešovaných obětech teroristického útoku, kdežto Steve Reich do své kompozice WTC 9/11 (v polovině září vychází na CD) rovnou zabudoval nahrávky dispečerů Severoamerického velitelství protivzdušné obrany.

Nejautentičtější Sting

Kde se v tom všem 9/11 projevilo nejsilněji, bude nakonec asi vždy ryze subjektivní záležitostí. Autor se po letech vrací k jedinému: otřesenému a rozechvělému Stingovi, který doslova pár hodin po pádu Dvojčat v komorním newyorském klubu odehrál a natočil All This Time, patrně nejautentičtější vystoupení svého života.

Na tuze dlouho připravovaný koncert se přišouralo pár stovek zamlklých Newyorčanů, kterým Sting nejprve věnoval sebevědomou, siláckou řeč na úvod, a při písni Fragile se pak emocionálně odhalil a skoro zbořil. Vzhledem k okolnostem zcela lidsky.

STING - Tribute to WTC Victims - Fragile