Že středeční zpráva o rozpadu americké kapely R.E.M. vyvolá v českém éteru specifickou reakci, rozhodl červen 1990, kdy Prahu v porevoluční euforii navštívil podivínský frontman Michael Stipe. Už tenkrát byl osobností a levičáckým aktivistou, ale trvalo ještě hodně dlouho, než se přihlásil k homosexualitě. Nasával atmosféru ulic, které se připravovaly na svobodné volby, několik dnů se toulal po industriální Praze ve šlépějích svého oblíbeného fotografa Josefa Koudelky. Vysedával v železářstvích i bufetech a přespával na studentských kolejích.

Poeticky na českou dopravu vzpomněl o léta později ve videoklipu E-Bow The Letter, odehrávajícím se zčásti v pražských tramvajích, na přelomu tisíciletí se staral o hudbu Formanova snímku Muž na měsíci a samozřejmě do Čech několikrát přivezl zbytek kapely. Poprvé v roce 1995, kdy byl ještě fascinován atmosférou, která podle něj asi měla vést ke vzniku liberálnějšího a umění nakloněného, lehce hippísáckého státu. O deset let později už se v Praze jen omlouval za americkou invazi v Iráku a čas šel neúprosně dál.

Dnes je ze Stipea konceptuální umělec a filmař, který předpovídá nástup holografických novin, propaguje japonské ponožky, vyrábí surrealistické ready-made z plexiskla a na svá skoro punková léta vzpomíná jen odznáčkem s autogramem na klopě saka.

Letos se s kapelou naposled pokusili vrátit k zašlé slávě, ale nakonec je asi logické, že po jedenatřiceti letech už měli dost. Leckdo čtveřici alternativních rockerů R.E.M. z jihovýchodu USA objevil až na konci 80. let, kdy opustili studentská rádia a malé kluby, aby přešli pod křídla Warner Bros (podle Stipea "z lásky k Bugs Bunnymu").

V době syntezátorového popu to bylo zjevení: vpravdě postmoderní, vnímavá muzika, která duchaplně spíjela ozvuky postpunkové generace s popovými postupy. Nikdy nebyli tuctoví. Melodická basa Mikea Millse a kytarová arpeggia Petera Bucka vytvářela úrodnou půdu pro charismatického zpěváka a textaře v jedné osobě.

Povahou introvertní, ale tanečně nadaný frontman nesrozumitelně žbrblal kryptické, surreálné texty na hranici nonsensu a joyceovského proudu vědomí, posedlý zvukem slov a literátstvím víc než ucelenými příběhy. Kromě mytologie vlastních pojmů či hovorových obratů se kapela angažovala politicky (proti Reaganovi a oběma Bushům, za feminismus a ekologii). Čas od času si hrála s reáliemi, jako byl smutný prodavač z autobazaru Wendell Gee nebo později komik Andy Kaufman.

Tématem byla i proměna amerického Jihu, rozpracovaná na albu Fables of Reconstruction (1985). Hudebně dospěli countryrockovým eposem s mandolínou Out of Time (1991) a deskou Automatic for the People (1992), jejíž duchovní přesah a úvahy na téma lidské smrtelnosti celebrovala smyčcová aranžmá od John Paula Jonese z Led Zeppelin.

Z těchto let pochází introspektivní zápas s vírou v písničce Losing My Religion i povzbudivý singl Everybody Hurts proti sebevraždám. S opravdovými zářezy v hitparádách však kapela začala vnitřně strádat.

Už vyholený Stipe měl po svém coming-outu dost starostí, kytarista Buck se v letadle surrealisticky pokusil vyvolat jogurtovou válku s letuškami a do toho bubeníka Billa Berryho v roce 1997 postihla mozková výduť, která ukončila jednu éru.

Ostatní hrdinně vydrželi ještě čtrnáct let, dokopali se k drsnější rockové desce Accelerate (2008) a hlavně letošnímu albu Collapse Into Now. Návrat ke starému zvuku z 80. let už ale zůstal jen naznačen wenderovským asociačním singlem U-Berlin nebo akordeonovou baladou Oh My Heart, živenou odkazy na stav americké společnosti po hurikánu Katrina.

Na konci desky, která od středečního večera navždy zůstane jejich labutí písní, za sebou R.E.M. nechali výmluvné dvojverší: "Tohle jsou mé časy a žiju v nich rád / Žiju si, požehnán, a už rozumím." Enigmaticky vystoupali k prozřetelnosti a pak se navždy odmlčeli.