Na nové desce duetů Tonyho Bennetta je příznačné, jak se pětaosmdesátiletý veterán jazzového zpěvu v mezihrách kulišácky chechtá.

Poslední mohykán předválečné swingové éry udělal vše pro to, aby albu Duets II požehnal ve velkém: je tu poslední nahraná píseň s Amy Winehouse i bigbandový duet s popově-taneční hvězdou Lady Gaga. Ale jako by to nestačilo, Bennett ještě v předvečer vydání utrousil, že za útoky z 11. září si Američané mohou sami.

Což vzápětí odvolal, ale o desce se i proto v Americe dál mluví na každém rohu. Po právu, jakkoliv už trochu únavně.

Žánr hvězdných duetů se v americké populární hudbě nosí zhruba od druhé světové války, kterou v Americe narozený syn italského zelináře a švadleny strávil v předních liniích.

Po válce nastoupil jako zpívající číšník v italských restauracích, kde s objednávkami z jídelníčku zjišťoval i písně na přání, jež pak z pódia servíroval večeřícím hostům stejně jako kdysi Sinatra nebo Berlin.

Oproti nimž měl Bennett – bezhlavě zamilovaný do zlaté éry swingu a hudby z Broadwaye – přece jenom zpoždění o celou generaci.

Ještě v šedesátých letech stihl atakovat hitparády hitem I Left My Heart in San Francisco, natočil několik silných desek s orchestrem Counta Basieho, ale s nástupem rocku se v sedmé dekádě vytratil a následná závislost na kokainu ho málem stála život.

Do showbusinessu se majitel vyzrálého tenorového, skoro až barytonového hlasu vrátil až v devadesátých letech, shodou okolností v době, kdy se objevily kontroverzní duety stařičkého Sinatry, nahrané a digitálně míchané jen na dálku.

To naštěstí není případ Bennettova aktuálního alba Duets II, které navazuje na pět let staré setkání jazzového velikána s generací šedesátníků typu Paula McCartneyho nebo Eltona Johna. Nápad na nynější konfrontaci Bennetta s mladými popovými hvězdami sám o sobě obstojí.

Brzdí ho ale zbytečně tradiční bigbandová aranžmá, což je třeba pro pětadvacetiletou Lady Gaga neznámý svět. A přestože si do písně Lady is a Tramp přimyslela repliku na baseballový tým Yankees nebo frackovsky protáhla výslovnost veršů o perlách a tkaninách, celkový dojem z otevíráku alba je rozporuplný.

Největší citový vklad čiší z duetu s Amy Winehouse, která pěkně spolykala sykavky a zpěvně frázovala a la Dinah Washington, ve formě jsou i soulová královna Aretha Franklin a písničkářka k.d. Lang, která už před lety s Bennettem natočila celé album.

Menší celek pak zabírají duety s "countristy": intimní je setkání s blonďatou hvězdičkou Carrie Underwood a u raubíře Willieho Nelsona se cení, že alespoň drží rytmus.

Album

Tony Bennett
Duets II Sony Music, 2011

A mistr? Jako vždy romantický, gentlemansky svůdný, s grácií a vkusem. Interpretaci jazzových standardů s přibývajícím věkem nezdokonaluje, ale dál kope první ligu.

Někdy je šedesátiletý distanc mezi účinkujícími moc na to, aby duety působily víc než kuriózně, ale z mužských to docela jiskří Johnu Mayerovi v roli barmana z blues One More for the Road. Vůbec mluvené přídavky, citoslovce a "příběhové" doplňky album jakž takž stmelují.

Ne náhodou je většina účinkujících ženského pohlaví, vždyť šarmantní Bennett měl pro dámy vždy slabost. Po dvou manželstvích začal nedávno žít se ženou o více než čtyřicet let mladší a společně noc co noc přespávají nad Bennettovým uměleckým bytečkem s výhledem na Central Park, kam renesanční maestro se štětcem a plátnem chodívá zvěčňovat impresionistické východy slunce a s rozpřaženou náručí se kochá půvaby světa.

Tenhle velikášský rozmar a radost ze života je na albu Duets II cítit, přestože jinak jde hlavně o defilé velkých hráčů hudebního showbyznysu.