Silně nostalgickou a zvukově přitom současnou desku natočil přední jazzový saxofonista Joshua Redman. Na jeho novém albu Walking Shadows totiž kromě smyčcového orchestru účinkuje i kvarteto čtyř špičkových instrumentalistů v čele s klavíristou a tentokrát i producentem Bradem Mehldauem.

Přesto je to Redmanův tenorsaxofon, který takřka jako jediný sóluje v první polovině alba. Mistr, poučený kdejakými experimenty včetně nedávné sestavy se zdvojenou rytmickou sekcí či dřívějším groovovým Elastic Bandem, tentokrát hraje převzaté standardy, písně od Beatles či překvapivě skladbu i Johna Mayera.

"Kdysi mě bavilo mít jednu sestavu a té se věnovat dlouho. Dnes raději operuji s několika kapelami naráz. Když pak člověk dostane chuť hrát smutné písně, hned má s kým se do nich ponořit," říká Redman, jenž v říjnu zamíří do pražského Lucerna Music Baru, v rozhovoru pro HN.

HN: Proč jste dostal chuť hrát smutné písně?

Dokud je člověku dvacet, nostalgii považuje skoro za sprosté slovo, ne tak už ale ve středním věku. Vůbec jsem se nebál toho, že bych desku Walking Shadows přesytil příliš velkou dávkou nostalgie, bez té by ty písně docela nefungovaly. A stejně tak by nezněly dobře bez kousku melancholie. Každá balada je čímsi melancholická, i když má zprostředkovávat radost ze života nebo je sladká jako sirup, vždy potřebuje něco hořkého, aby se ten sentiment vyvážil. To lze ale těžko popsat. Ani sebelepšímu mladému muzikantovi nevysvětlíte, jak správně zahrát baladu. Do toho se musí dospět.

HN: A to se vám stalo kdy?

Už dlouho jsem chtěl natočit desku balad, pomalé a něžné hudby, měkké hudby, lyrické hudby, ale připadalo mi, že na to nejsem dostatečně vyspělý. Mezi muzikanty se říká: "Nikdy nezahraješ baladu dostatečně procítěně, dokud za sebou nebudeš něco mít a dokud si různé věci neprožiješ." Což je klišé, ale věřím, že jako všechna klišé v sobě skrývá kus pravdy. Přesto nechci vyjmenovávat, co se mi za poslední roky přihodilo, tím bych posluchače jen odváděl na falešnou stopu. Neprovozuji muziku jako doslovný přepis svého života. Spíš podvědomě, instinktivně zhodnocuji, co jsem prožil.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu svým přátelům
  • Přístup do on-line archivu od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Zajímá vás jen tento článek?
Dočtěte si ho za 19 Kč.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.