Jeho skladby jsou fúzí flamenka s brazilskými rytmy, jazzem nebo klasickou hudbou. Ve hře na kytaru byl nenapodobitelný, údajně ani on sám nezahrál svou skladbu dvakrát úplně stejně.
Fenomenální španělský kytarista Paco de Lucía zemřel v Mexiku ve věku 66 let. Informovala o tom agentura AFP s odvoláním na úřady umělcova rodného andaluského města Algeciras.
Král flamenka, který několikrát vystupoval i v Česku, podlehl srdečnímu infarktu.
Paco de Lucía pomohl zpřístupnit španělské lidové umění široké mezinárodní veřejnosti.
Ke zpopularizování flamenka přispěl zejména tím, že obohatil tento žánr o nové prvky i o nový nástroj, bez kterého se dnes neobejde téměř žádné flamenkové představení. Jde o původně peruánský lidový nástroj - cajón, dřevěnou bednu, na níž se sedí a bubnuje do přední ozvučné desky.
Jeden z nejlepších světových kytaristů proslul také spoluprací s kolegy Alem Di Meolou a Johnem McLaughlinem nebo s největším zpěvákem flamenka Camarónem de la Isla. Desítka alb, jež s ním nahrál, patří k základům moderního flamenka.
Objevili se spolu rovněž na albu Cositas Buenas (Dobré věcičky) z roku 2004 - 12 let po Camarónově smrti. Paco si totiž jeho hlas vypůjčil ze starých nahrávek a se španělským romským kytaristou přezdívaným Tomatito ho doprovodili duetem kytar.
Skladby tohoto Lucíova posledního studiového alba, oceněného latinskoamerickou Grammy, se zrodily v Mexiku.
"Odstěhoval jsem se na odlehlé místo doprostřed džungle na Yucatán. Žil jsem sám, kolem jen úžasný zpěv ptáků. Dva roky jsem strávil s kytarou a počítačem," vzpomínal kytarový maestro.
Asi nejosobnější z třicítky jeho desek je potom album z roku 1998 Luzía, na němž Paco poprvé i zpívá.
"Když to slyším, stydím se. I nejhorší zpěvák světa by to zazpíval lépe," tvrdil Paco, který však chtěl zpěvem co nejniterněji vyjádřit bolest nad ztrátou matky a přítele Camaróna.
Podle své matky, Portugalky Luzíe, která během natáčení zemřela, album nazval.
Paco de Lucía se narodil jako Francisco Sánchez Gómez 21. prosince 1947 v Algeciras v jihošpanělské Andalusii, která je považována za kolébku flamenka.
Za umělecké jméno (v překladu Luciin Franta) si později zvolil přezdívku, kterou mu dali kamarádi v dětství, aby ho odlišili od ostatních Františků v ulici.
Prvním učitelem mu byl otec, flamenkový kytarista, který hudebníky vychoval i z Pacových čtyř sourozenců.
Již ve 12 letech si Paco začal vydělávat kytarovým doprovodem flamenkových zpěváků, za což tehdy získal i ocenění na prestižní mezinárodní soutěži v Jerez de la Frontera.
První album nahrál jako čtrnáctiletý se svým bratrem, zpěvákem Pepém, s nímž dva roky nato vyrazil ve skupině tanečníka José Greka na svoje první zahraniční turné - do USA. Za velký životní impulz označil později Paco tamní setkání s vynikajícím flamenkovým kytaristou Sabicasem, jenž ho nasměroval na vlastní cestu. Osobitý styl je dobře znát již na desce Fantasía flamenca z roku 1969.
Mezi širokou veřejností proslavila Paka v roce 1973 rumba Entre Dos Aguas, kterou tehdy hrála rádia po celém světě.
Za dobytí Bastily označily španělské noviny El País o dva roky později jeho vystoupení v madridském Teatro Real, jež bylo do té doby vyhrazeno klasické hudbě.
Koncem 70. let objevil Paco kouzlo jazzové improvizace - a později vzpomínal na horké chvilky, kdy se ještě neorientoval v jazzových stupnicích a prý se jen tak tak na pódiu chytal.
V 80. letech natočil několik jazzových alb s Di Meolou a McLaughlinem, včetně živého záznamu jejich turné po USA Friday Night In San Francisco.
V téže době založil s bratry Pepém a Ramónem sextet, jenž se uvedl v roce 1981 deskou Solo quiero caminar. Po rozmanitém albu Zyryab (1990), na němž se podílel i Chick Corea, se Paco pustil do klasické hudby a odehrál i několik koncertů se symfonickým orchestrem.
Za svou hru obdržel Paco de Lucía řadu španělských i mezinárodních cen.
Během svých četných koncertních cest po světě několikrát navštívil i Česko. Naposledy se tu zastavil na flamenkovém festivalu v Olomouci loni v červenci.
