Výbušným tavicím kotlíkem kultur, náboženství i jazyků je území pod Kavkazem, kde jedny z nejstarších křesťanských zemí Gruzie a Arménie sice již od pátého století používaly vlastní písmo, opakovaně ale musely svoji kulturu bránit před invazemi. Každé ohrožení silnějším sousedem jako by však jejich národní totožnost posilovalo – a spolu s ní také hudbu. Platí to i o gruzínské polyfonii, kterou na čtvrtečním koncertě v Českém muzeu hudby předvede soubor Didgori.

Gruzínská polyfonie rozlišuje množství regionálních variant a přes padesát způsobů zpěvů. Základem je ale vždy kontrast hlubokých bordunových hlasů s rytmicky členěnými, melodicky zdobenými figurami ve vyšším rejstříku. „Každá ze tří až čtyř vrstev má své vlastní tempo. Čím vyšší hlas, tím rychlejší,” popsal americký specialista na vokální projevy Bart Plantenga. Podle něj hlavní drama polyfonie probíhá v nejvyšším rejstříku, kde se jódlující hlasy proplétají. “Tento styl, známý jako krimanchuli, je vysoce expresivní, vzrušující a bohatý na ornamenty. Vznikl v oblasti, odkud se nejspíš šířila i výroba vína, na jižním pobřeží Černého moře u hranic s Tureckem.”

Příměr s alpským jódlováním možná evropskému posluchači přijde nepatřičný, s podobně znějícími vokálními efekty se však lze setkat i ve zpěvu afrických Pygmejů anebo v pákistánských rituálech qawwali, které jsou ovšem v Evropě daleko méně známé. Zatímco alpské jódlování formovaly akustické podmínky hlubokých horských údolí, zpěv krimanchuli vznikl ve zcela odlišném prostředí.

Například gruzínská muzikoložka Ketevan Manjgaladzeová ve svém příspěvku na Sympoziu tradiční polyfonie v Tbilisi roku 2004 srovnala krimanchuli s kokrháním kohouta a dodala, že gruzínské slovo galoba, tedy zpěv, je spojeno jednak s ptáky, ale též s duchovní hudbou. A podle muzikoložky mimochodem k první konfrontaci polyfonie s alpským jódlováním došlo již roku 1897, kdy do Gruzie přicestovala skupina tyrolských zpěváků ze Salcburku a všimla si vzájemných podobností.

Epicentrem zpěvů krimanchuli je region Guri, kde se v místní vesnici zvané Makvaneti, jinak považované za kolébku zpěváků, v devatenáctém století usadil gruzínský cestovatel Konstantin Gvaramadze. „Výjimečnou kvalitu zdejších písní lze připsat zpěvu místních ptáků: drozdi, slavíci i další v květnu pískají, cvrlikají a zpívají ve dne v noci. Na uši místních obyvatel působí tak mocným kouzlem, že je nadšeně napodobují,“ zapsal si.

Specifickou formou gruzínské polyfonie jsou pak písně spojené se stolováním a přípitky. Gruzínská kultura stravování v mnohém připomíná země na pobřeží Středozemního moře: oběd je slavností s mnoha chody i přípitky a na místě improvizované proslovy se neobejdou bez zpěvu. Přípitek pronáší sólista, jemuž odpovídá sbor. Nejvyšší hlas přináší melodické ornamenty, zpravidla právě ve stylu krimanchuli. To vše přispělo k tomu, že roku 2001 patřila gruzínská polyfonie k prvním položkám na seznamu světového dědictví UNESCO. Tři roky nato vznikl v Tbilisi třináctičlenný ansámbl Didgori.

KONCERT

Didgori

České muzeum hudby, Praha

30. října, 19.30 hodin

Zaměřuje se na sakrální hudbu i lidové písně, má za sebou jedno koncertní i studiové album, ale také poutní cestu do Jeruzaléma či koncert na ostrově Korsika, tedy v jednom z klíčových regionů středomořské polyfonie.

Didgori zároveň značí i střídání generací: až donedávna totiž gruzínskou polyfonii ve světě reprezentoval především o dvě generace starší sbor Rustavi. „Vyrůstali jsme s jejich hudbou,“ říká dnes vedoucí Didgori, kteří se ale snaží o odlišný přístup. „Chceme se víc přiblížit kořenům a zároveň usilujeme o větší svobodu, když na pódiu zpíváme a improvizujeme. Stále ale studujeme písně, které nasbíral vedoucí sboru Rustavi Anzor Erkomaišvili.“

Festivalu Struny podzimu, v jehož rámci se pražský koncert odehraje, byl sbor Didgori doporučen hudebníkem a zakladatelem veletrhu Womex Benem Mandelsonem. „Když zpívají, stojí těsně u sebe. Je to pocit, jako by zpívalo jedno tělo, jeden člověk,” řekl Mandelson, který skupinu vloni viděl na přehlídce Tbilisi Music Week. “Seděli jsme u velkého kulatého stolu, což je příležitost, při níž Gruzínci rádi zpívají. Když to člověk sleduje z těsné blízkosti, je to úžasný zážitek.” Možná podobný, jaký v Českém muzeu hudby čeká i tuzemské posluchače.

Související