Daniel KonrádUplynul sotva týden od jeho prvního vystoupení s mandolinistou Chrisem Thilem, když jazzový klavírista Brad Mehldau sepsal velkou obhajobu tvůrčího procesu, esej o tom, proč by posluchači neměli muzikantům podsouvat své vlastní pocity nebo si domýšlet, z jakých pohnutek hudba vzniká. Ostatně, argumentoval, i mladý hudebník může hrát moudře a přitom nemít životní zkušenosti, jež by takový projev předpokládal.
Fór eseje směřujícího k výroku, že hudba se vzpírá popisům i hledáním inspirací, tkví v tom, že na myšlenky o moudrém mladém muži čtyřiačtyřicetiletého Mehldaua patrně přivedlo právě koncertování s třiatřicetiletým Thilem, jenž své první album vydal ve třinácti letech, v šestnácti obdržel cenu Grammy a dnes svůj nástroj dávno zpopularizoval za hranicemi bluegrassového žánru, v němž začínal. Jestliže to ale není věk ani moudrost, co tedy viděli a slyšeli návštěvníci pondělního koncertu Mehldaua s Thilem na festivalu Struny podzimu?
Zatím jste si přečetli 20 % textu. Pokračování je k dispozici pouze pro platící čtenáře.
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
