Ani to nemohlo být jinak. Od chvíle, kdy si hudebník Neil Halstead po více než deseti letech znovu pořídil elektrickou kytaru, aby oživil svoji kapelu z raných 90. let Slowdive, bylo jasné, že jejich koncerty budou silně zatížené historií. “Proč se znovu dávat dohromady? Z nostalgie? Jaký to má smysl?” ptal se v rozhovorech.

Po koncertu Slowdive, který na festivalu Colours of Ostrava skončil krátce před čtvrteční půlnocí, se jedna odpověď nabízí: aby se britské pětici dostalo uznání, které je v 90. letech minulo.

Slowdive patřili k první generaci Britů, kteří nenavazovali na tehdy aktuální punkovou hudbu. Jejich kytary – pomalejší, tišší, rozostřenější – měly blíž k takzvanému art rocku sedmdesátých let, a zastřené, do sebe zahleděné vokály pohřbené pod vrstvami zvuku předznamenaly to, co později po svém dělala například sestava Radiohead.

Jakkoliv to zpětně vzato vypadá, že Slowdive “vystihli dobu”, ve skutečnosti se s ní minuli. Své druhé a nejlepší album Souvlaki vydali v době, kdy už se do hitparád draly první singly Oasis a Suede, tedy kapel takzvané britpopové vlny.

Hudební časopisy nahrávkám Slowdive nedávaly jiné než negativní recenze. Dnes už nežijící člen Manic Street Preachers o nich trapně prohlásil, že Slowdive “nenávidí víc než Hitlera”, a frontman Oasis u jejich společného vydavatele údajně lobboval za to, aby label desky Slowdive přestal vydávat. Což se skutečně stalo a kapela se roku 1995 odmlčela.

Zůstala po nich nálepka “shoegazing”, což tehdy byla nadávka pro kytaristy, kteří místo rockové exhibice věčně zírají na pedálové efekty u svých nohou. Ani v tomto žánru ale Slowdive nebyli první – působit začali teprve poté, co pomyslného vrcholu shoegazové hudby dosáhli známější My Bloody Valentine se svým albem Loveless.

Jenže dnes se Slowdive vrátili do světa, v němž slovo shoegazing již není sprosté. Prakticky všechny významnější sestavy žánru se opět daly dohromady a pod vlivem nostalgické poptávky hrají pro početnější publikum než v dobách svého vzniku. Platí to také pro Slowdive – kapelu, která v říjnu 1993 vystoupila v pražském klubu Bunkr, tento čtvrtek na Colours of Ostrava poslouchalo několik tisíc lidí.

Než by kytaristi Neil Halstead, Christian Savill a kytaru příležitostně beroucí zpěvačka Rachel Goswellová civěli na své nohy, kde měli odhadem přes dvacet pedálových efektů, spíš na Colours dělali dojem, že se plně soustředí na hru.

Je to paradox: písně Slowdive stojí na zkreslených nástrojích, které díky ozvěnám zní jako zpomalené. Často vyvolávají uklidňující dojem, harmonie jako by se vpíjely jedna do druhé, vokály pod nimi neurčitě plynou.

Za každým zvukem je ale nesmírné práce, kterou se Slowdive od svého znovusjednocení museli znovu naučit – prakticky každý člen sestavy si kupoval nové nástroje a zejména kytaristi se sžívali s novými efekty a aparaturou, technikou o generaci výkonnější než tou, jakou používali kdysi.

Jestli něco stmeluje desítku skladeb, které Slowdive zahráli v Ostravě, je to jejich postupná gradace: opatrné zvyšování hlasitosti, vplétání jedné kytary do druhé, budování zvukových stěn a napětí, které často “povolí” až poslední akord.

Velký podíl má na tom bubeník Simon Scott, jenž například ve skladbě Souvlaki Space Station oproti studiové nahrávce zdůrazňuje skoro taneční rytmus, ale také baskytarista Nick Chaplin, jenž stejnou píseň ukotvil svojí nejpevnější rytmickou figurou.

Zpěvačka Rachel Goswellová hrála na kytaru jen třikrát, jinak v ruce držela tamburínu a soustředila se na zpěv. Ten byl i na původních nahrávkách Slowdive zastřený ozvěnou a záměrně upozaděný, na ostravském koncertě až do té míry, že Goswellové nebylo rozumět – což ale k tomuto žánru patří.

Naopak v písni Crazy For You kytary ustoupily, jako když se vyčasí, a čistý dvojhlas Goswellové s kytaristou Halsteadem se nesl celým areálem. Stejně jako půvabná Alison, největší a zřejmě jediný hit této kapely: “Alison, jsem ztracenej / Alison, budu pít tvé víno / Až se zkouříme, obléknu si tvé šaty.”

Od svého comebacku Slowdive hrají totéž: na Twitteru si mezi fanoušky udělali průzkum nejoblíbenějších skladeb, z něhož vyšel především repertoár druhého alba Souvlaki. Nachází se na něm také song When The Sun Hits, v němž se Goswellová s třetí kytarou připojila k patrně nejhlučnějšímu okamžiku ostravského koncertu.

Naopak z třetí a poslední desky zvané Pygmalion zazněla jediná píseň – což je pochopitelné, neboť toto album kdysi Goswellová s Halsteadem nahráli prakticky sami s elektronickými nástroji a ostatní spoluhráči se jej teprve teď učí.

Všechna vystoupení Slowdive končí Golden Hair, převzatou písní Syda Barretta, v níž Goswellová dozpívá svůj part a pak nechá kytaristy, aby závěrečnou improvizací dovedli koncert do konce. V ten okamžik si Goswellová v Ostravě dřepla na pódium, upila vína a zatímco jí vlasy vlály ve větru, se šťastným úsměvem si prohlížela první řady v publiku.

Byl to jeden z nejkrásnějších momentů čtvrtečních Colours – festivalový čas jako by se zastavil. Přitom kolik ho uplynulo! Letos je to deset roků, co Goswellová kvůli zánětu vnitřního ucha přestala vystupovat. V kombinaci s další poruchou, tinnitem neboli nepřetržitým šelestem v uších, to vypadalo, že o sluch přijde zcela.

Nepřišla – ale dnes slyší jen na jedno ucho a problémy po ní zdědil také nedávno narozený syn.

Možná je to sugesce, ale comeback Slowdive – návrat šikanované sestavy, sužované zpěvačky a kytaristy, který deset let nehrál na jiný než akustický nástroj – díky tomu působí o to silněji.

Kapela, která v 90. letech vyzněla do ztracena a její kult vznikl až z poslechu archivních nahrávek, dnes třetím rokem obráží světové festivaly. I kdyby už to dál nevedlo, teď jsou Slowdive konečně po zásluze populární.