Konstatováním, že v americké společnosti představuje vězení v Guantánamu stále tabu, uzavřela umělkyně a hudebnice Laurie Andersonová své pondělní vystoupení v Praze.

Během více než tříhodinového večera, který se uskutečnil v Divadle Archa, Andersonová v české premiéře představila svůj loňský film Psí srdce.

Následně promítala fotografie nebo malby coby ukázky své celoživotní tvorby. Přednášku zakončila zmínkou loňského projektu Habeas Corpus, kdy do New Yorku z Afriky vysílala trojrozměrný obraz vězně z Guantánama.

"Myslíte, že žijeme v informačním věku? Podle mě jako bychom spíš ztratili vědomí. Když v Americe řeknete Guantánamo, představuje to neuvěřitelné tabu. Neumíme o tom mluvit," prohlásila Andersonová v narážce na věznici, kterou americká vláda roku 2002 zřídila v zátoce v jižní části Kuby.

V tamní věznici téměř osm let strávil Mohammed el-Gharání, s nímž se Andersonová po jeho propuštění spojila přes londýnskou lidskoprávní skupinu Reprieve. Protože coby někdejší vězeň z Guantánama má el-Gharání celoživotní zákaz přicestovat do USA, Andersonová tuto návštěvu symbolicky uskutečnila alespoň v rámci uměleckého projektu.

Využila k tomu bývalou vojenskou budovu Park Avenue Armory v centru New Yorku, kam umístila promítací techniku a namířila ji na jednu z místních soch. Přímo na ní se promítal živý obraz el-Gharáního, jenž přitom ve skutečnosti seděl ve studiu v západní Africe. Návštěvníci instalace v New Yorku však měli pocit, jako by se s nimi el-Gharání nacházel v jedné místnosti.

"Neumístili jsme do galerie zvuk, protože jsme se báli, že mu lidé budou nadávat do teroristů," vysvětlila Andersonová. Podle ní ale návštěvníci projektu v New Yorku jen ústy naznačovali, že se el-Gharánímu omlouvají za to, co mu americká vláda udělala.

Vězeň strávil na Guantánamu téměř osm let – od chvíle, co jej jako čtrnáctiletého zatkla pákistánská policie a následně ho vydala Američanům, až do své plnoletosti.

Roku 2009 americký soud rozhodl, že důkazy, podle nichž byl el-Gharání součástí teroristické buňky, nejsou přesvědčivé, a vězně nechal propustit.

"Nedávno jsem mu volala, a když jsem se ptala, co dělá, řekl mi, že se začal zajímat o práva žen," prohlásila v Praze Andersonová. "Je fantastické, že po všem, čím si prošel, se na svět stále umí dívat očima někoho jiného," dodala.

Laurie Andersonová do Prahy přijela představit svůj loňský celovečerní film Psí srdce. Osobní zpověď o životě, smrti a soukromí v nynější americké společnosti umělkyně zarámovala vyprávěním o svém psovi, krysím teriérovi Lolabelle. "Ten film je o příbězích a o tom, co se stane, když svůj příběh najdete, když ho zapomenete, nebo když jej vyprávíte příliš často," uvedla v Praze.

"Psy jsem využila, protože jsou empatičtí. Jako umělkyně se také snažím být empatická, vyjít ze sebe a vnímat svět očima někoho jiného. Psi tohle umí nesmírně dobře," řekla umělkyně.

Snímek měl v pondělí v Divadle Archa českou premiéru, ve čtvrtek jej tuzemská společnost Film Europe uvede do běžné distribuce.

Krátce Andersonová v Praze hovořila také o tom, jak se v letech 2003 až 2005 stala první rezidenční umělkyní americké vládní agentury NASA zodpovídající za kosmický program.

"Ze své zkušenosti mohu říci, že například umělci a nanotechnologové mají společného víc, než se může zdát. Vědci z NASA také nevědí, co hledají. Něco vytvoří, a když to mají hotové, přemýšlejí, co dál. V tomto ohledu jsme na tom stejně," uvedla Andersonová.

Rovněž vylíčila, jak s vědci v lednu 2004 prožívala přistání sondy Opportunity na Marsu. "Na velké obrazovce sledujete příval čísel a znaků, které ten přístroj vysílá. Uvidíte jedna čísla a musíte si představovat, že právě přistál, uvidíte další a ta znamenají, že právě sjel z plošiny," popsala umělkyně. A dodala, že teprve ve společnosti vědců z NASA docenila, co vše umí lidstvo vynaleznout.