Děkovná řeč laureáta Nobelovy ceny za literaturu Boba Dylana v sobotu zazněla na udílení cen. Americký písničkář a zpěvák v ní poznamenal, že udělení ceny považoval asi za stejně pravděpodobné, jako že někdy stane na Měsíci.

"Je mi líto, že s vámi nemohu být osobně, ale rozhodně jsem s vámi v duchu, a je mi ctí obdržet tak prestižní ocenění," začal Dylan projev, který na ceremoniálu přečetla americká velvyslankyně ve Švédsku Azita Rajiová.

Dylan v děkovné řeči zmínil spisovatele Rudyarda Kiplinga, George Bernarda Shawa, Thomase Manna či Ernesta Hemingwaye, jejichž díla četl od mládí a hluboce ho prý ovlivnila. "Nevím, jestli sami někdy snili o tom, že by dostali Nobelovu cenu, ale asi v to může tajně doufat každý, kdo někdy napsal knihu, báseň nebo divadelní hru. Ta naděje je nejspíš pohřbená tak hluboko, že o ní sami nevíte," napsal Dylan.

Když ho akademie 13. října vyhlásila za letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu, byl právě na turné a "trvalo mi víc než pár minut, než jsem se s tím vyrovnal", uvedl. Pak prý začal přemýšlet o Shakespearovi.

"Myslel bych si, že se považoval za dramatika. Patrně si ani na okamžik nepřipouštěl, že vytváří literaturu. Jeho slova byla určená jevišti. Měla se pronášet, ne číst. Když psal Hamleta, určitě přemýšlel, kteří herci by ho ztvárnili nejlépe, jak by se měl zinscenovat, jestli má hru opravdu zasadit do Dánska," napsal Dylan.

Přestože se Shakespeare jistě zabýval obsahem samotné hry, nemohl prý zapomenout ani na praktické záležitosti. "Máme na inscenaci dost peněz? Budou si všichni sponzoři mít kam sednout? A kde seženu lidskou lebku? To poslední, co se Shakespearovi honilo hlavou, byla otázka: Je tohle literatura?"

Dylan tuto situaci sám přirovnal k době, kdy začínal psát písně a myslel si, že by se s nimi dostal "nejdál do Carnegie Hall nebo do londýnského Palladia, kdybych snil opravdu ve velkém".

Za největší výsadu tehdy považoval možnost, že by své skladby mohl natočit a lidé je slyšeli v rádiu.

"Teď jsem nahrál tucty desek a odehrál tisíce koncertů po celém světě. Ale mé písně jsou dál středem všeho, co dělám. Zdá se, že si našly místo u nejrůznějších lidí z nejrůznějších kultur, a za to jsem vděčný."

V závěru děkovné řeči Bob Dylan konstatoval, že hrál v sálech pro 50 tisíc i pro 50 lidí. "A můžu vám říct, že hrát pro 50 lidí je těžší," napsal s tím, že si dobře uvědomuje, kterak má každý člověk jedinečnou totožnost, že žije ve vlastním světě a věci vnímá po svém.

Tím spíš prý písničkář oceňuje, že ho jako letošního laureáta vybrala pouze několikačlenná porota Švédské akademie.

A podobně jako asi Shakespeare přemýšlel nad Hamletem, prý také Dylan uvažuje nad svými písněmi. "Kteří hudebníci by je nahráli nejlépe? Vybral jsem si to správné studio? V jaké tónině ty skladby hrát?" ptal se Dylan.

"Některé věci se ani za 400 let nezmění. Ani jednou mě nenapadlo ptát se sám sebe, jestli jsou mé písně literaturou," dodal.

Související