To slovo nelze najít ve slovníku ani na Wikipedii. Dné, jak zní umělecké jméno jedenatřicetiletého hudebníka Ondřeje Holého, jsou tři písmena z názvu knihy povídek Žádné stopy od Fredericka Forsytha, která jednoho dne upoutala jeho pozornost. Tím ovšem inspirace literaturou končí. Málokterý text Holého dokáže pohltit, jak říká.

Příběhy vyprávěné debutovým albem These Semi Feelings, They Are Everywhere, za které před několika dny dostal hudební cenu Vinyla a jež má šanci uspět i na březnových popovějších oceněních Apollo, jsou inspirované výhradně městem a mezilidskými vztahy.

"Večer všude jezdím autem a věci tak vidím střízlivýma očima. Docela dobře se mi podařilo vypozorovat, jak to mezi lidmi funguje," vypráví dné ve svém bytě v pražských Dejvicích.

Postřehy nejdřív zkoušel zformulovat do textů, v kombinaci s "trapně hlubokým hlasem" mu ale zněly hloupě. Pak přišla několikaletá úmorná fáze hledání vlastního zvuku, až se rozhodl, že písníčky postaví jen na klavírní a kytarové lince a beatech založených na tlesknutí.

Témata odpozorovaných příběhů pak naťukávají názvy skladeb: Místa, kde se potkáváme ve dvě ráno, Řídím a poslouchám podcast (komika) Billa Burra, Láska k modelce z ASOSu (e-shopu s oblečením) nebo Čistka mezi (facebookovými) přáteli.

A ono to funguje: pod křehké melodie, doplněné o hlasy několika kamarádů a zvuky z bytu i ulice, si posluchač může promítat vlastní verze předkládaných zážitků.

Nejde přitom o žádnou emocionální smršť. To, že Holý v názvu alba použil pojem "semi feelings", tedy "polovičaté pocity", není náhoda. Sám prý extrémní výkyvy nálady nezažívá. I proto se nedokáže tak úplně ztotožnit s krátkým filmem, který o albu natočila a do amerických reálií zasadila brooklynská režisérka Lauren Rotheryová.

"Ti lidé v klipu se rozcházejí, brečí. Na mém albu ale nikdo nikomu neubližuje, já s tak silnými emocemi vůbec nepracuju," říká Holý.

Zaoceánská stopa v jeho práci je pointa víry ve vlastní talent. "Věděl jsem, že jsem udělal dobrou desku, a neměl jsem v plánu se s ní uzavírat na české scéně," konstatuje Holý.

K současnému britskému manažerovi Joshi Christopherovi mu pomohl kamarád Igor Bruso ze zavedené kapely Deaths, od Christophera pak vedla cesta k mladému německému vydavatelství Majestic Casual Records. To s českým hudebníkem podepsalo smlouvu.

Díky velkému počtu fanoušků, kteří label sledují na YouTube, se tak dného atmosférické písně dostaly do různých koutů a také do playlistu streamovací sítě Spotify. A v seznamu pojmenovaném "Nejkrásnější písně světa" se jméno dné dokonce objevuje ve společnosti Nicka Cavea, Bon Ivera nebo skupiny alt-J.

Více než milion a půl přehrání na Spotify a milion na YouTube sice českému hudebníkovi zatím konkrétní úspěch nepřinesly, dné ale věří, že je to odrazový můstek pro hraní v zahraničí. Prozatím ho čeká tuzemské jarní turné se skupinou Deaths a vyjednávání o dalších plánech vydavatelství.

V zimním mezidobí je dné nejraději doma, kde se potkává s kamarády, načrtává nápady na nové písničky, nahřívá se na topení, sleduje stand-up komiky ("Dávají mi nový náhled na věci"), kouká na filmy ("Dobrý film se pozná tak, že mě baví i v momentě, kdy u něj přestanu jíst") a přes Facebook s ostatními řeší, kolik aktuálně stojí balení čokolády Toffifee.

Ostatně, u čokolády se hovor zadrhne. "Tyhle bonbony jsou něco jako první stupeň luxusu, to není jen tak obyčejná bonboniéra," směje se a vzpomíná, kolik čokolády na něj díky mamince lékařce a jejím vděčným pacientům čeká vždy, když se vypraví za rodiči do Plzně.

Samostatný pohyb je přitom pro Holého stále těžší. Od deseti let trpí svalovou dystrofií, od dvaceti se pohybuje na vozíku. "Ještě před pěti lety jsem z vozíku dokázal vstát, jít si do kuchyně připravit jídlo a vrátit se s ním zpátky. Teď už mě musí někdo postavit a můžu v podstatě jen stát," popisuje.

Na západ Čech nebo na koncerty se ještě sám doveze, dobře ale ví, že jednou přijde čas, kdy bude závislý na pomoci druhých. Dnes pro něj ale handicap ještě téma ke zhudebnění není.

V Plzni Holý navštěvoval střední dopravní školu, pak zkusil semestr informatiky. Nic ho ale neuspokojovalo jako hudba, s níž přes bicí soupravu začal ve dvanácti. "Po dokončení alba jsem si říkal, jestli bych si neměl najít normální práci, abych měl nějaký životní rytmus, včas vstával, chodil s kolegy na obědy. Ale já to vlastně takhle nechci," přemítá.

Ondřeje Holého tak dál čeká psaní nových písní. Do konce roku by rád dokončil kratší EP.

Související