Písně Vladimíra Mišíka se ani za desetiletí neobehrají, zato jeho příběh je ohraný značně. Jako by v něm už nezbyla ani škvíra pro trochu tajemství. Vše je dohledatelné, zmapované, "uzavřené".

Jitka Němcová je ale dost umanutá režisérka na to, aby zkusila vytvořit novou variaci na Mišíka a dopověděla detaily. Její nový dokumentární film nazvaný Nechte zpívat Mišíka bude mít premiéru příští středu, kdy jeden z největších českých rockových muzikantů oslaví sedmdesátiny.

Režisérka Němcová tu škvíru našla a vyplnila, byť to zprvu neplánovala. S pomocí spolupracovníků objevila skutečný osud Mišíkova otce, kterého syn nikdy nepoznal. Domníval se, že jako americký důstojník zahynul při invazi v Koreji počátkem padesátých let. Předtím osvobozoval Evropu od Hitlera a v západní německé zóně se zamiloval do mladé Slovenky, která pak s ještě nenarozeným dítětem přišla do Prahy.

Pro "mýtus o Mišíkovi" je téma zpěvákova amerického otce důležité, i když fakticky nemusí hrát roli. Jenže mýtus stojí nad skutečností. Obzvlášť v pop-music. A tak proslulý český rocker se severoamerickými kořeny působí jako vyšší přidaná hodnota, než kdyby ho počal třeba ruský mužik.

Krásně to ladí s logikou Mišíkovy hudební kariéry, která se zrodila mimo jiné z uhranutí filmem s Elvisem Presleym. Někdy na hranici věku mezi chlapcem a mužem ho viděl v kině americké ambasády v Praze, kde byla jeho matka zaměstnaná. V padesátých letech tato pozice pro osamocenou ženu, která pracuje pro "imperialisty" a svého syna oslovuje otcovým jménem Johnny, znamenala vyobcování z komunistické společnosti a pobývání na hranici existence.

Vladimír Mišík patří k prvním českým rockerům zakladatelům, navíc je jedním z hrstky, kteří se ctí a na kvalitativní výši vydrželi hrát do současnosti. A tak se nabízí hypotéza, že za výjimečným talentem stála i genetická výbava, jak ostatně v televizní 13. komnatě o Mišíkovi připustil publicista Jiří Černý.

"Vzala jsem si to do hlavy a Mišíkova otce našla," říká režisérka Němcová o svém novém filmu, kterým prochází právě linie pátrání po osudu amerického tatínka, obalená diskusemi o životní dráze Vladimíra Mišíka. Doplňují ji drobné hrané scény, jimž dominuje docela drsné stříhání malého chlapečka dohola.

Jitka Němcová si prý do scénáře napsala, že chce ve filmu položit květinu na hrob Mišíkova otce. Jenže místo hrobu padlého vojáka objevila za pomoci genealožky, své kamarádky žijící v USA a její nezbytné lsti uplatněné na americké úřady početnou rodinu Mišíkových přímých příbuzných: osm dětí, 27 vnoučat a 40 pravnoučat jeho otce. Někdejší vojenský a pak civilní letec John Gaughan zemřel teprve v roce 2007 ve spánku v Kalifornii. Dožil se 88 let.

Mišíkova matka s otcem přerušila kontakt za tuhého gottwaldovského režimu ze strachu, vydíraná komunisty, aby na americké ambasadory donášela, jinak její syn skončí v dětském domově. Přitom desítky let otec a syn žili "vedle" sebe. Dělil je sice Atlantský oceán, ale přinejmenším kdykoliv po listopadu 1989 se mohli setkat. Jenže o sobě nevěděli.

Rozhovory potřetí

◼ Už ve třetím vydání se v květnu objeví na trhu kniha rozhovorů novináře Ondřeje Bezra s Vladimírem Mišíkem. Text bude rozšířen o kapitoly věnované poslednímu desetiletí zpěvákova života a do knihy bude nově zařazeno také 15 rozhovorů s Mišíkovými bližními včetně členů rodiny.

◼ Režisérka Jitka Němcová nyní chystá celovečerní hraný film, jehož scénář napsala se zpěvačkou Zuzanou Michnovou, o níž před čtyřmi lety natočila dokument Jsem slavná tak akorát. Podle Němcové to má být kolektivní drama pro 40 žen.

To zjištění zní jako hodně tvrdý rokenrol. A staré barevné filmové záběry Mišíkova tatínka − usmívajícího se na potomky, jedoucího na koni doma na farmě či sedícího v kokpitu letadla − tomu zvuku přidávají na důrazu. Vždyť někdejší Československo znalo jen několik odstínů šedi.

Ovšem režisérka Němcová není z těch filmařů, kteří by se v šedi s gustem rýpali. Svému místy ujetému snímku poskytla naopak rozvernou pestrost, i když jeho název Nechte zpívat Mišíka odkazuje k velmi nepříjemné situaci roku 1982, kdy byl Mišík režimem zakázán na dobu "do zapomnění". A kdy to přineslo neblahé důsledky: nadměrné pití alkoholu, poškození zdraví už beztak astmatem trpícího muže a rozvod s první manželkou. Takový obvyklý sešup člověka, který se znelíbil komunistům, a když mu chtěli dát "šanci", odmítl ji a spolupráci se Státní tajnou bezpečností nepodepsal.

A tak ty peripetie sleduje film Jitky Němcové doslova z nadhledu. Vladimíra Mišíka režisérka umístila do kulis povrchu planetky, kterou před dvaadvaceti lety v den zpěvákových narozenin objevili a po něm pojmenovali astronomové z observatoře na Kleti. 

Mišík má na ní otevřenou, světlem zářící velkou lednici s vyrovnanými lahváči a vinyly. Vyprávění protagonisty slavné desky Kuře v hodinkách tu poslouchá živá slípka, která občas strčí zobák do rockerova nalitého piva.

Nakonec za Mišíkem přiletí i jeho muzikanti, kteří se tu vznášejí ve stavu beztíže. Jitku Němcovou prý k tomu inspirovaly levitující postavy a zvířata na obrazech Marca Chagalla. Ale především prý nechtěla, aby se lidé "hodinu a půl dívali na v podstatě urnový háj". Jitka Němcová to říká pod dojmem zdravotního stavu Vladimíra Mišíka, který musí konzumovat spousty léků, aby přežil − nejen v názvu své planetky, ale také ještě nějaký čas na Zemi.

Související