Nalejme si čistého vína. Britská hudební skupina Depeche Mode si v někdejším Československu a pak v Česku vydobyla status kultovní kapely, aniž většina z těch černě oděných, pečlivě nastylizovaných chlapců a dívek z jejího publika alespoň přibližně věděla proč − včetně zpěváka Oceánu Petra Muka, který přijal podobnou stylizaci.

Ve druhé polovině 80. let to však v zemi pustošené prázdnotou komunismu bylo pochopitelné. Temný syntezátorový zvuk, mše za dorůstající generaci, odcizené, vpravdě však naléhavé vokály − vše muselo být pro české postteenagery jakýmsi pohříchu intuitivním signálem. Jako by jim Depeche Mode zněli z duše. Rockeři však na kvarteto z města Basildonu hleděli úkosem.

Po více než třech dekádách je vše jinak. Právě vydané čtrnácté album Depeche Mode nazvané Spirit budiž důkazem. Jistě, tvrdé jádro fanoušků a fanynek kapely zůstává, snad se i rozšiřuje, zájem o Depeche Mode však už od alba Violator z roku 1990 jeví i běžný, tedy nečerně oděný a naladěný posluchač.

Spirituální očista

◼ V rámci turné k právě vydanému albu Spirit vystoupí skupina Depeche Mode také v Praze. Koncert je plánovaný na 24. května do vršovické Eden Arény.

◼ "Je to dost ponuré album, nedívá se na lidstvo nijak vlídně. Ale protože jsme jej nazvali Spirit, třeba nás to nasměruje na správnou cestu," řekl k nové nahrávce kytarista a klávesista Depeche Mode Martin Gore a dodal: "Uvědomovali jsme si, že je trochu nebezpečné natočit album, které by někdo mohl označit za politické. Ale přišlo nám, že v této době je to nezbytný krok."

◼ První singl z nového alba nazvaný Where's the Revolution začal vznikat před dvěma roky. Podle Gorea svět tehdy nebyl ještě tak špatný, jako je dnes, i když se děla spousta nepěkných věcí. "Pro mě byla zásadní Sýrie. Od té doby je na tom svět asi ještě hůř, ale už tehdy to bylo na pováženou," uvedl Gore.

Nové album Depeche Mode přináší navíc jednu výraznou změnu: temná poselství hudebníků o sobě samých se zde přetavují ve stejných barvách v jakási depresivní evangelia o tomto světě, nyní a zde.

Deska začíná lamentací zpěváka Davida Gahana v písni Going Backwards: "Pořád tam nejsme / pořád jsme nehotoví… Uvnitř necítíme nic / Nahráváni satelity… Sledujeme smrt v přímém přenosu." K tomu kvílí téměř bluesová kytara, klávesy svou náladou připomínají nejtemnější skladby The Doors.

Gahanův přitažlivý baryton vévodí také další písni Where's The Revolution: "Očůrávají nás / Už moc dlouho… Manipulují a zraňují / Jejich zbraní je teror." Zde je dobré připomenout, že autorem většiny textů je druhý z Depeche Mode, Martin Gore. A ten třetí, Andrew Fletcher, je architektem elektronických, v tomto případě depresivních zvukových stěn.

Každá z dvanácti písní nového alba témata role člověka ve světě "nelidí" rozvíjí − což je pozoruhodné − na proměnlivých hudebních náladách rozhodně vzdálených někdejší depešácké jednotvárnosti. Tento klad přičtěme také producentovi Jamesi Fordovi.

S trochou smutku je třeba podotknout, že Depeche Mode nemohli se svým albem Spirit vstoupit do lepší doby než do této hnusné. Goreova direktiva je zřejmá: duch nebo duše přicházejí, aby pozdvihly neblaze zpolitizovaný svět.

Inu, myšlenka je to pro publikum jistě vábná, ale skeptický Středoevropan nemůže nevzpomenout trefné reflexe hipísáckého pnutí z konce 60. let: "Šance sněhových koulí v pekle." Buď jak buď, album Spirit je lepší než dobrá deska.

 

Depeche Mode: Spirit. V roce 2017 vydalo Columbia Records, distribuuje Sony Music.

Související