Mohl to být obyčejný večer. Americký saxofonista Joe Lovano ve středu do pražského klubu Jazz Dock přivezl nejtradičnější sestavu ze všech svých dosavadních českých návštěv. V kvartetu s klavírem, kontrabasem a bicími odehrál jeden dlouhý set. Vycházel z poválečného bebopu i moderního jazzu. Zařadil několik balad, standardů i autorských skladeb. Nikam se nehnal, nijak se nepřepínal. Takže proč měl posluchač pocit, že je svědkem něčeho mimořádného?

Především protože Lovano je nepřehlédnutelný. A nejde jen o pozornost, kterou čtyřiašedesátiletý muž mohutné tělesné konstituce vzbuzuje už na pohled, výraznou šedou bradkou, červenou šálou a rudou kravatou. Zejména je neodbytný zvuk Lovanova tenorsaxofonu. Rozložitý, temný, přitom tak hebký.

I když se Lovano do nástroje opírá plnou vahou, jeho nejhlubší tóny znějí vzletně; i jeho nejponurejší fráze jsou prosycené emocemi. Lovanův saxofon je zpěvný jako lidský hlas. Zahraje každý pocit, každou výrazovou nuanci. Každou notu procítí. Člověk ho prostě musí poslouchat: tak je Lovanova hudba krásná.

Jiná věc je, že pro sestavu zvanou Classic Quartet, která ve čtvrtek tentýž program zopakuje ještě na brněnském Jazzfestu, mají Češi zvláštní slabost – dlouho v ní působil kontrabasista českého původu George Mraz.

V novém tisíciletí účinkoval na Lovanových albech sestavených z balad I’m All For You a na stylisticky pestřejší Joyous Encounter. Kromě toho Mraz hraje také na čerstvě vydaném záznamu dvanáct let starého Lovanova koncertu z festivalu Newport.

Přestože nikterak staré, dnes už ty desky působí jako requiem – tehdejší klavírista sestavy Hank Jones zemřel před sedmi lety, bubeník Paul Motian odešel rok nato. Letos dvaasedmdesátiletý písecký rodák Mraz se zotavuje po těžké nemoci a momentálně nekoncertuje. Zůstal jen Lovano.

Sestava, kterou do Česka přivezl tento týden, na tehdejší „kvarteto na hraní krásných písní“, jak ho Lovano sám pojmenoval, úzce navazuje. A to nejen v okamžiku, kdy kapela v Jazz Docku spustila brazilským rytmem ovlivněnou skladbu Don’t Ever Leave Me od trumpetisty Thada Jonese.

Celkově se Lovanovo kvarteto drží výrazu, kterému Američané říkají jazzový mainstream a jejž třeba český kritik Lubomír Dorůžka označoval jako neoklasicismus.

Možná je to kvůli bebopovým vlivům, místy vysledovatelným až do časů Lovanova velkého vzoru Charlieho Parkera. Možná kvůli modernějším autorským skladbám, jako v Jazz Docku byly Full Sun a Full Moon, v nichž Lovano zúročuje veškerý vývoj jazzu od dob saxofonisty Johna Coltranea. A možná je to kvůli příležitostným baladám či standardu, jako když teď Lovano v Praze zahrál skladbu Starcrossed Lovers od klavíristy Billyho Strayhorna.

Ale hlavně: právě v této konfiguraci Lovano, jenž od 80. let natočil osmadvacet desek coby lídr a ovlivnil několik generací hudebníků, působí jako ztělesnění americké jazzové tradice. Jako pokračovatel velkých saxofonistů: hudebník s bezchybnou technikou, kterou však nenadřazuje melodiím, muzikant schopný velmi rychlých a sofistikovaných pasáží, v nichž ovšem nikam nespěchá, autor improvizací tak dokonalých, až zní jako zkomponované. Z Lovana čiší jakási jazzová velikost.

Pro české posluchače byl středeční zážitek o to cennější, že mají s čím srovnávat. Dobře vědí, že Lovanovu tradičnější tvář vyvažují odvážnější projekty.Zejména dříve saxofonista málokdy dvakrát natáčel se stejnými hudebníky. Měnil obsazení i nálady skladeb, nezřídka se upozaďoval na úkor druhých. Nechával se inspirovat jejich zvuky, aby na ně sám originálně reagoval.

Češi ho prvně slyšeli koncem 90. let, kdy do pražského Lucerna Music Baru přijel s basistou Mrazem, kytaristou Jimem Hallem a bubeníkem Lewisem Nashem. Když se na stejné místo vrátil o deset let později, bylo to s experimentálnější sestavou zvanou Us Five, „poctou svobodomyslné avantgardě 60. a 70. let“, jak tehdy říkal. Na kontrabas hrála vycházející hvězda Esperanza Spaldingová, rytmus živili dva bubeníci zároveň a z kapely šla úplně jiná, živočišná energie.

Už tehdy se Lovano projevil jako sběratel exotických nástrojů, když zahrál na takzvaný aulochrome neboli dva sopránsaxofony spojené jednou hubičkou.

Tuto středu pro změnu vytáhl maďarský dechový nástroj zvaný tárogató, jejž v jazzovém kontextu užívá třeba saxofonista Mihály Borbély. Spíš zvukově než melodicky zajímavé intro k převzaté skladbě I Love Music, kterou začátkem 70. let proslavil pianista Ahmad Jamal, zase Lovano v Jazz Docku odehrál na flétnu.

Stejně tak návštěvníci klubu mohli rozpoznat autorskou skladbu Weatherman, kterou Lovano v doprovodu trumpetisty Davea Douglase poprvé hrál před pěti roky – nejprve pod širým nebem na putovním Bohemia Jazzfestu, pár měsíců nato znovu na Pražském hradě.

V Jazz Docku, jenž byl pro středeční koncert výjimečně upravený „na divadlo“ místo obvyklého sezení u stolů, saxofonistu doprovodili klavírista Lawrence Fields, známý z nadupané sestavy průbojného trumpetisty Christiana Scotta, a v New Yorku usazený bulharský kontrabasista Peter Slavov – ten mimochodem začátkem tisíciletí studoval na americké škole Berklee paralelně s kytaristou Davidem Dorůžkou, jehož si dodnes pamatuje.

Za bicími místo původně avizovaného Otise Browna nakonec usedl Carmen Castaldi, rodák z amerického velkoměsta Clevelandu, kde kdysi Joe Lovano začínal hrát se svým otcem – přes den holičem, po večerech tenorsaxofonistou.

Bylo to dávno předtím, než se Joe Lovano přestěhoval do Bostonu a později do New Yorku, než po šňůře s varhaníkem Jackem McDuffem zakotvil v sestavě bubeníka Paula Motiana, zkrátka než pronikl do světa. Někde tam, jak Lovano dodnes rád vzpomíná, začal objevovat jazzový repertoár a zvládat techniku, někde tam se rodila jeho láska k jazzu. Teď ji Lovano předává dál. Je nesmírná radost ho při tom poslouchat.

Související