Americký písničkář Bob Dylan v sobotu ve Stockholmu převzal Nobelovu cenu za literaturu. Vymínil si, že u toho nebudou fotografové ani žádné projevy. Členům Švédské akademie o setkání zakázal mluvit, s diplomem odešel rovnou na koncert a během něj se o Nobelově ceně ani nezmínil. Typické.

Především tak ale skončilo půlroční otálení, které vzbuzovalo oboustranné rozpaky. Pětasedmdesátiletý hudebník zjevně nevěděl, jak zareagovat na poctu, jež v novodobé kultuře nemá obdoby: jen těžko se někomu v dohledné době podaří zároveň získat ceny Grammy, Oscara, Pulitzera i Nobelovku.

Po jejím vyhlášení Dylan dlouho mlčel a neřekl, zda cenu vůbec přijme, což pro změnu rozlítilo Švédskou akademii. Jeden z členů Dylanovo váhání označil za projev arogance.

Mnozí naopak za problematické považovali to, že Nobelovu cenu za literaturu poprvé v historii nedostal básník či spisovatel, nýbrž písničkář. Doteď se nelze zbavit podezření, že akademie chtěla pozornost strhnout především sama na sebe. Její tajemnice Sara Daniusová navíc prohlásila, že s poslechem Dylana se má začít od desky Blonde on Blonde z roku 1966, jako by vývoj populární hudby nezměnilo už pět Dylanových předešlých alb.

Když pak Daniusová dodala, že sama raději poslouchá Davida Bowieho, rozhostilo se trapné ticho. Žádný div, že Dylan s převzetím ceny otálel.

Dylan ovšem je a vždy byl provokatér. Asi není náhoda, že den před nynějším převzetím Nobelovky vydal trojalbum nazvané Triplicate. Jde o třetí desku v řadě, na níž interpretuje cizí skladby z první poloviny 20. století, někdy označované za takzvané americké standardy − ve zkratce repertoár, jejž proslavili velcí pěvci typu Franka Sinatry.

Bylo by snadné za tím vidět naschvál: Dylan vždy dělal přesný opak toho, co od něj lidé chtěli. Když dostal Nobelovu cenu za své texty, vydá naráz rovnou třicet písní, z nichž ovšem ani jednu nenapsal. Dylan už je takový.

Na výstavu

◼ Víkendovými koncerty ve Švédsku hudebník zahájil evropské turné. 21. dubna v Paříži otevře nový hudební sál La Seine Musicale. Česku se tentokrát vyhne, nejblíž bude 25. dubna ve Frankfurtu a o den později v Hannoveru.

◼ V červnu Češi alespoň spatří grafiky, které Dylan už desítky let tvoří. Na pražské Staroměstské radnici je vystaví galerista Zdeněk Kočík, který provozuje Gallery of Art Prague.

Ti radikálnější z jeho příznivců to berou jako důkaz dlouholetého podezření, že Dylan své fanoušky ve skutečnosti nenávidí. Jiní jeho současné období prostě považují za kontroverzní. Upozorňují, že Dylan ani omylem nemá hlas jako Sinatra a na tento repertoár nestačí. Že ho všichni milují coby silnou osobnost, autora vrcholně literárních textů a zároveň skvělých melodií. Nechápou, co sleduje tím, že teď nepíše texty ani hudbu.

Paradox v tom samozřejmě je: Dylan na dvou předešlých deskách i na novém albu Triplicate zpívá písně, které jeho raná folková a později rocková tvorba z 60. let v podstatě vyřadila z oběhu. Byla vůči nim v opozici. Ale třeba ti, kdo začátkem tisíciletí zažili zkoušky jeho současné kapely, líčí, jak se Dylan s hudebníky rozehříval právě skladbami napsanými v první polovině 20. století. Jen je tehdy ještě nehrál na koncertech.

Navíc se Dylan vždy potřeboval posouvat. Když ho omrzel folk, vyměnil akustickou kytaru za elektrickou a začal hrát rokenrol. Měl dlouhá období, kdy se věnoval country a později gospelu, následně etapu orámovanou spoluprací s producentem Danielem Lanoisem. A posledních patnáct let setrvale předělával své starší písně a šel proti proudu času, až s kapelou dosáhl kombinace poválečného rhythm-and-blues, rockabilly, country a swingu.

Kromě toho je Dylan od roku 1988 na takzvaném Nekonečném turné, dodnes hrává okolo osmdesáti vystoupení ročně. Češi si pamatují, jak na začátku tisíciletí trávil celé koncerty u kláves. Kytary se ani nedotkl. Dnes jako barový šansoniér stává přímo u mikrofonu. Kdepak, tři desky téhož repertoáru po sobě už nejsou žádný naschvál. Dylan prostě dospěl do nové polohy.

"Tyto písničky jsou pro člověka z ulice, obyčejné a všední lidi. Je v nich přímý realismus, víra v běžný život," řekl v nedávném rozhovoru o skladbách jako Stormy Weather, The Best is Yet To Come nebo As Time Goes By, které na nové desce zpívá. "Patří k nejemocionálnějším písním, jaké kdy kdo nahrál. Chtěl jsem je náležitě ocenit."

Není nutné Dylana hned srovnávat se Sinatrou. Ostatně z třiceti písní na nové desce jich například devět nazpívala také Billie Holidayová. A samozřejmě existuje spousta technicky lepších zpěváků, jenže jde o víc. Dylanův hlas je osobitý, propsala se do něj nějaká životní zkušenost, filozofie, názory. Slova po svém zabarvuje, prožívá, zdůrazňuje jisté pasáže.

Dylanův hlas je sice sípavý, kolísavý, převážně melancholický, ale repertoár stmeluje. Dává mu ucelený výraz − veskrze prosycený smutkem, výčitkami či bolestí.

A jde o náročnou hudbu, jazzové harmonie často hrané v lichých metrech. Pohromadě je na desce drží Dylanovo zlehka hrající, přirozeně swingující kvinteto.

Album

Bob Dylan
Triplicate
Columbia Records / Sony Music 2017

Kontrabasista Tony Garnier několikrát zaujme hrou smyčcem, každou ze tří desek odstartuje dechová sekce, ale hlavní práci odvádějí kytaristé: Dean Parks, dále hráč na takzvanou pedal steel kytaru Donnie Herron a zejména Charlie Sexton. Tento texaský bluesrockový hudebník na desce Triplicate odvádí nejlepší výkon od chvíle, kdy se před čtyřmi roky vrátil do Dylanova bandu. Vřelý, hřejivý zvuk mnoha písní vytváří právě Sexton, když na kytaře pomocí takzvané tremolo páky mění výšku tónů.

Lze spekulovat, proč se natáčení alba nezúčastnil poslední zbývající člen kapely, kytarista Stu Kimball. Ale není to podstatné. Stejně jako nemusí být nic za faktem, že Dylan už natočil tři desky standardů, ale ani písničku od Colea Portera či George Gershwina. Třeba na ně prostě neměl chuť. Nemusí vše něco znamenat.

Hlavní je, že čerstvý nositel Nobelovy ceny nahrál třicet kompozic, v nichž se zaměřuje spíš na lidskou tragédii než radost ze života. V jedné písni se mu může srdce rozskočit smutkem, ale předstírá opak. Jindy se rozhodne nebojovat o dívku, když zjistí, že je zamilovaná do jiného. A protagonistovi další skladby domlouvá: "Mohl jsem říct, že ti ublíží / Ale byl jsi zamilovaný / Nechtěl jsi to vědět."

Jsou to osudy z doby mezi světovými válkami, velké hospodářské krize či poválečného vzmachu. Zdánlivě z jiné éry amerických dějin, ale Dylan tím nutně nemusí sledovat paralelu. Prostě se mu ty osudy zalíbily. Vypráví příběh za příběhem, bere roli za rolí. Splývá s americkou tradicí. Když je teď tím žijícím klasikem, proč by nezpíval klasiku?

Související