Zpráva o tom, že sedm let po posledním albu se probouzí britská kapela Jamiroquai, vyvolala nečekaný rozruch. Skupina soustředěná kolem zpěváka Jaye Kaye na začátku devadesátých let patřila k průkopníkům nového zvuku funku, který silně ovlivnil takzvaný acid jazz a pomohl zkoncentrovat energii, z níž později čerpala revoluce taneční hudby.

Londýnská kapela s rohatým mužíčkem ve znaku, která vylezla z podobné líhně jako sestavy Incognito či Brand New Heavies, dokázala z přiznaně popových aranží vytěžit řadu hitů.

V jejich bezstarostném a stále stejném funky rytmu ve středních tempech devadesátá léta ubíhala a minula, dokud si všichni neuvědomili, že se sice možná občas změní refrén, ale jinak hraje tatáž písnička.

Poslední deska Jamiroquai nazvaná Rock Dust Light, z roku 2010, končila s polovičními prodeji než ta předchozí. Rozhodnutí dát si pauzu se zpětně vzato ukázalo jako rozumné.

Od té doby se však trendy na hudební scéně několikrát změnily. Jamiroquai, kteří právě vydali nové album Automaton a letos vystoupí na festivalu Colours of Ostrava, se tak nyní vrátili už do jiné éry − do doby, která například oslavuje dlouhá léta vysmívané diskotékové hvězdy Chic a jejich kytaristu Nilea Rodgerse jako boha.

Titulním singlem z nové desky Automaton teď Jamiroquai navazují právě na zvuk, který ve spolupráci s Rodgersem nedávno oživili francouzští producenti taneční hudby Daft Punk a nakonec za něj získali cenu Grammy.

Nejspíš není náhodou, že tématem skladby a potažmo celé nové desky Jamiroquai je robotizace vztahů mezi jednotlivci i ve společnosti − však také Daft Punk vystupují zásadně v převlečení za roboty.

Automaton je přes všechny retro vokodéry, diskotékovou rytmiku a pionýrský rap Jaye Kaye velmi současná, středněproudému vkusu konvenující skladba. Vydání singlu zásadně ovlivnilo to, proč se o návratu Jamiroquai mluví v superlativech a proč budou na festivalu Colours of Ostrava jedněmi z hlavních hvězd.

Kromě singlu a celkově současnějšího, elektroničtějšího zvuku však už album nenabízí žádný podobný pokus o stylový posun. Jamiroquai jen se vším svým nadáním a profesionálním muzikantstvím derivují vlastní styl, ani na minutu nikam neuhnou.

Album

Jamiroquai
Automaton
Virgin EMI / Universal Music 2017

Od prvního poslechu zní povědomě, aniž by se však v nových písních přiblížili k průzračnosti klasických hitů jako Virtual Insanity, Cosmic Girl nebo Little L. A když sedmačtyřicetiletý Jay Kay ve skladbě Superfresh zpívá o tom, jak chce pařit celou noc, desce dvakrát na uvěřitelnosti nepřidává.

Samozřejmě je to rukopis, ale to neznamená, že by jako klišé měly znít už třeba názvy písní. V závěru alba se Jamiroquai stylově trochu osvobodí a přichází s několika povedenými momenty. Takovým je určitě protibulvární skladba Nights Out In The Jungle se staromilským hiphopovým beatem a silnou, hypnotickou basovou linkou. Ne že by to byl kdovíjak inovativní trik, ale ze zaměnitelného, nevybočujícího proudu identických funky písní alespoň tato vyčnívá.

Jamiroquai natočili desku pro skalní fanoušky. Zůstávají kapelou, která stále může a jistě i umí být příjemná na party či na koncertě − ale to podstatné už dávno řekla.

Související