Americký saxofonista Chris Potter cvičí, kudy chodí. Je skvělý jazzový doprovázeč, lídr energických sestav i komorních ansámblů. Ročně absolvuje přes stovku koncertů a ve svých šestačtyřiceti letech už má na světě stovky imitátorů. Přesto svoji hru na saxofon každodenně zlepšuje.

"Cvičení je pro mě už trochu meditace. Šteluji si tím energii, abych ji mohl vydávat na koncertech," říká v rozhovoru pro HN hudebník, kterého to dostává až do komických situací. Když například vyjel na turné s kytaristou Patem Methenym, věděl, že Metheny před zkouškou kapely chodívá do sálu cvičit sám. Potter si svoji rutinu vzít nenechal − holt chodil cvičit ještě před Methenym.

Pět let nazpět jejich společný koncert zažili návštěvníci festivalu JazzFestBrno. Tuto středu se na něj Potter vrátí, v Sono Centru vystoupí se svým kvartetem.

"Táhne mi na padesátku, asi už jsem vstřebal dost technických informací na to, abych mohl hrát. Ale problém není v tom, jak hrát, nýbrž co hrát," říká Potter.

Techniku má bezchybnou, ze saxofonu umí dostat jeden z nejosobitějších zvuků na světě. Jenže to nestačí. "Můžete být sebelepší a stejně skončíte ve slepé uličce, pokud nebudete vědět, co hrát. V jakém kontextu použít to, co jste se naučili. Musíte se naučit vytvořit si v hlavě nějaký obraz a ten pak zhmotnit, fyzicky ho vydechnout nástrojem," popisuje Potter a dále mluví o tom, kterak se při hraní spoléhá na intuici a jak rád riskuje.

Ze všeho nejvíc prý ale potřebuje podněcovat představivost. A patrné je to i na jeho deskách.

V uplynulé dekádě saxofonista v Česku několikrát koncertoval s našlapanou kapelou Underground, kterou v duchu jazzrockové fusion 70. let poháněly klávesy, bicí plné groovů a místy funková elektrická kytara. O to větší bylo překvapení, když pak Potter − tou dobou už dávno vyměnil altku za tenorsaxofon − týmž hráčům přisoudil nové role na desce Imaginary Cities.

Do sestavy, ve které dosud chyběl basista, přidal ne jednoho, nýbrž rovnou dva. Elektrického kytaristu nasměroval k akustice. Bubeníka přiměl pracovat spíš s texturami, odstiňovat zvuk. A nakonec přizval smyčcový kvartet a v prokomponovaných pasážích ho nechal improvizovat.

"Myslel jsem na různá města. Představoval jsem si, jak jsou uspořádaná, jak by se v nich mohlo lépe žít," vysvětluje Potter, jemuž prý toto cvičení v představivosti pomohlo. "Díky tomu jsem napsal přes třicet minut hudby pro jedenáct nástrojů," zdůrazňuje.

Deska vyšla u mnichovské značky ECM, jejíž zakladatel Manfred Eicher v uplynulých desítkách let vytvaroval a prosadil celý styl jazzového hraní. O nahrávkách ECM se často hovoří jako o komorním improvizovaném jazzu, introspektivní hudbě nasnímané s výraznou ozvěnou.

Chris Potter už jako host dříve účinkoval na deskách, které pro ECM natočili basista Dave Holland či dnes již nežijící bubeník Paul Motian.

Kdo ale Pottera znal, nikdy by ho netipoval na příští hvězdu tohoto vydavatelství. Vždyť v druhé polovině 90. let na sebe upozornil nejprve jako člen bebopové kapely trumpetisty Reda Rodneyho, aby pak ve sportovních halách doprovázel americké rockery Steely Dan − nic z toho by Eicher ani omylem nenatočil.

"Eicher dobře ví, co se mu líbí, a co naopak nechce. Ale vždy umíme najít shodu," popisuje Potter, jenž u ECM příští pátek vydá své třetí autorské album.

Když však má říct, jak se Eicher projevuje coby producent, váhá. "Muziku píšu já, hudebníky vybírám taky. Zdánlivě toho Eicher moc nedělá, přesto se na desku otiskuje," tvrdí Potter a po přemlouvání nakonec uvádí pár příkladů. "Pracuje s rozmístěním mikrofonů ve studiu, s výběrem toho, které písně a v jaké verzi použít, jak je na desku seřadit. Třeba při natáčení alba Imaginary Cities se mu nezdálo, jak hraje smyčcové kvarteto, tak si s ním sedl a celou pasáž s ním přezkoušel."

Koncert

Chris Potter Quartet
(Pořádá Jazzfest Brno)
19. dubna, 19.30 hodin
Sono Centrum, Brno

Stejně jako tato deska vznikla z rozjímání o metropolích, také Potterovo nadcházející album The Dreamer is the Dream podnítilo představivost − tentokrát hudebník vzpomínal na své sny.

Desku natočil s klavíristou Davidem Virellesem, basistou Joem Martinem a bubeníkem Marcusem Gilmorem − ten jediný se nezúčastní brněnského koncertu, nahradí ho Nasheet Waits. "Jinak ale půjde o stejnou kapelu, stejnou filozofii," popisuje Potter, a když má tu filozofii vysvětlit, dodává: "Chci psát hudbu, ve které je dost prostoru pro překvapení i improvizaci, která hráčům dovolí projevit svoji osobitost."

Nejosobitěji se v sestavě projevuje třiatřicetiletý klavírista Virelles. Sice pochází z druhého největšího města na Kubě, v mládí ale emigroval do Kanady a v New Yorku začínal hrát v afrokubánských sestavách. Tyto kořeny na Potterově novince připomíná ve skladbě Illimba.

"Ale fascinující je hlavně to, jakou cestu Virelles urazil," tvrdí Potter o pianistovi, jenž dnes místo afrokubánských groovů raději hraje na preparovaný klavír nebo harmonium.

"Táhne ho to úplně jiným směrem, učí se o hudbě přemýšlet jinak. Je hrozně příjemné komunikovat v muzice s někým, kdo je v takovém rozvoji," říká Potter, dnes prý sám ochotný nechat se hudebně přepřáhnout kamkoliv. "Pokud cítím, že je to neprošlapaná cesta, jsem pro každé dobrodružství," dodává.

Související