Když se dánská zpěvačka a klavíristka Agnes Obelová před třemi lety chystala na koncert do Prahy, média o její melancholické, introvertní hudbě psala jako o baladách pro samotáře.

Šestatřicetiletá rodačka z kodaňského předměstí se ovšem jako samotář necítí. "Hudbu sice dělám sama, ale spíš proto, že je pro mě těžké ostatním popsat, co přesně potřebuju. Nejsem samotářka, jen introvertka," vysvětluje.

Do pražského Paláce Akropolis tento pátek přiveze písně ze své loňské desky Citizen of Glass. Křehké skladby vznikly hned po návratu z turné k předchozímu albu Aventine a byly silně ovlivněné úmrtím Agnesina otce.

"Měla jsem neodbytný pocit, že okamžitě musím začít dělat něco, co má smysl, protože jeho smrt přišla jako blesk z čistého nebe," vypráví Obelová. "Táta byl muzikant, ale nemohl se kvůli penězům hudbě věnovat naplno. Proto vždy chtěl, abych dobré desky psala alespoň já."

Píseň Citizen Of Glass je prý přímo o otcově křehké duši ze skla. "Doufám, že by se mu líbila. Byl jazzman a vždy mi říkal, že bych měla skládat trochu veselejší hudbu. Ale když jsem pak začala mít úspěch, chodil na koncerty a byl na mě pyšný."

První album Philharmonics vydala Agnes Obelová ve třiceti letech. Docela pozdě na sólovou dráhu, zdálo by se. Obelová však vysvětluje, že na klavír hrála odmalička a zkušenosti má také s různými kapelami.

Když pak přišel čas na první desku, zpěvačce dlouho trvalo, než našla vydavatelství. A ještě déle, celkem pět let, zabrala samotná práce na debutu.

Roli hrál i puntičkářský přístup: Obelová příliš nedá na rady ostatních a svou hudbu si navíc produkuje.

"Jeden důvod jsou peníze, když si dělám i produkci sama, ušetřím. A pak taky nechci být dalším z řady jmen, jimž se producent v jednu dobu naráz věnuje. Nechci znít stejně jako další kapely, nechci, aby se někdo cizí vrtal v mých textech," vysvětluje.

Jediná osoba, na niž při psaní nových písní dá, je její partner. "Ne vždy s ním sice souhlasím, ale má pro tyhle věci velmi dobrý smysl," říká o režisérovi Alexi Brüel Flagstadovi, s nímž deset let žije.

Společně bydlí v Berlíně, který jí prý dává svobodu. "Můžu tu být, kým chci. Na rozdíl od Kodaně to není normativní město, lidé se tu na věci dívají rozdílně. A není tu tak strašně draho," usmívá se.

Aktuální písně nenahrála Agnes Obelová jen na obyčejný klavír nebo na klávesy. Z jejího alba zní i klávesový bicí nástroj celesta z 19. století a také instrument zvaný trautonium.

Těchto raritních "syntezátorů" z dvacátých let minulého století už je prý na světě jen několik. "Sehnal mi ho kamarád, protože ví, jak moc mám ráda Alfreda Hitchcocka a jeho film Ptáci. Soundtrack k Ptákům je nahraný právě na trautonium a já tím chtěla vzdát režisérovi poctu. Navíc trautonium zní trochu jako sklo. A já mám sklo ráda," vrací se zpěvačka k názvu alba.

Související