Evropané budou psát, že v úterý ve věku dvaasedmdesáti let zemřel John Abercrombie, jeden z nejlepších jazzových kytaristů současnosti a muž desítky let oddaný renomovanému vydavatelství ECM.

Ale Češi na Abercrombieho vzpomenou především jako na velkého přítele tuzemského jazzu. Spolupracoval s kontrabasisty Georgem Mrazem, Miroslavem Vitoušem i Robertem Balzarem. Natočil pozoruhodnou desku s klavíristou Janem Hammerem a kytaristovi Rudymu Linkovi možná zachránil život, když ho na koncertu v Praze včas odtrhl od probíjející elektriky v kombu.

Abercrombie měl americké rodiště, skotské příjmení a evropské vydavatelství: známější než v Americe, kde žil a učil, byl na starém kontinentě, kam s kapelou několikrát ročně létal.

Na americký vkus hrál možná příliš komorní, nadžánrovou hudbu. Vyhýbal se škatulkám, do posledních let občas s chutí nevázaně improvizoval.

Byl pevně spjatý s elektrickou kytarou, z níž vyluzoval čím dál měkčí, komornější teplý zvuk. Vytrvale se obklopoval mladšími hráči. Zcela opustil jazzrockové exhibice ze 70. let a používání efektů omezil na minimum.

„Když změníte zvuk kytary, začnete jinak poslouchat, jinak hrát a také jinak skládat,“ vyprávěl, proč na přelomu tisíciletí udělal zásadní změnu a místo trsátka začal jednotlivé noty vybrnkávat palcem. „Ztratíte trochu rychlosti a omezíte se, ale tím víc vás to nutí volit ty správné noty,“ říkal o způsobu hry, jímž se v pozdní éře přiblížil svému někdejšímu vzoru Wesi Montgomerymu, kytaristovi hrajícímu též výhradně palcem.

„Má v sobě nějakou vřelost, jde víc od srdce,“ tvrdil o Montgomerym a přeneseně o tomto zvuku. „Je fyzičtější, kontaktnější. Už mezi rukou a nástrojem nechci držet plast.“

Abercrombie byl milý společník: příležitostně kouřil, zmiňoval oblíbené romány Paula Austera či Trumana Capoteho. Někdy si na turné jako talisman bral plyšového medvídka od manželky a při hraní se sám usmíval jako medvídek, hezky potměšile pod svým udržovaným knírkem.

Do nového tisíciletí Abercrombie vstoupil nejen bez trsátka: také po třiceti letech opustil byt v centru New Yorku a s ženou i kočkou se přestěhovali na venkov, asi hodinu cestou autem z Manhattanu.

Protože Abercrombiemu dávno prošel řidičák, kamarád a kytarista John Scofield ho musel vytáhnout na parkoviště a pětapadesátiletého neřidiče znovu učit za volantem.

V baráku na venkově si Abercrombie pochvaloval, že může cvičit do noci, aniž by mu sousedé klepali na stěnu. Jenže v prosinci 2003 dům při nehodě shořel. Ze žhnoucí stavby hasiči vynášeli jednu kytaru za druhou a skládali je na hromádku na trávník. „Vypadalo to jako obraz od Picassa, všechny byly ošlehané,“ vzpomínal Abercrombie.

Oheň ho připravil o většinu cenností, desek, not, třináct kytar a jednu kočku.

Následovala značná solidarita: Abercrombieho studenti z newyorské univerzity svému učiteli hledali notové zápisy jeho skladeb. Přítel a basista Todd Coleman uspořádal sbírku a do provizorního hotelového pokoje Abercrombiemu v obyčejném báglu donesl několik tisíc dolarů v hotovosti. Zástupce kytarové firmy jej pozval na večeři a věnoval mu drahý nástroj. A tak podobně.

Úmrtí Johna Abercrombieho, jenž včera zemřel na selhání srdce, je ztrátou především pro nahrávací společnost ECM producenta Manfreda Eichera. K jejím oporám kytarista patřil po dobu pěti dekád.

Své první autorské album pro ECM natočil v polovině 70. let s českým exilovým klavíristou Janem Hammerem, jenž krátce předtím opustil Mahavishnu Orchestra – průkopnickou sestavu žánru zvaného jazzrock.

Ve stejném duchu ovšem toho času hrával band Return To Forever klavíristy Chicka Corey – a Abercrombieho nahrávka zvaná Timeless se oběma inspirovala.

S odstupem let zní trochu překombinovaně, místy muzikanti příliš dávají najevo, jak rychle dovedou hrát. Přesto je výtečná a nebývale eklektická: v době vydání musela znít spíš jako jazzové trio přebírající rockové postupy než přiznaně jazzrockový band.

Pro ctitele Jana Hammera mimochodem tato deska zůstává jednou z mála, kde český hudebník kromě syntezátoru a klavíru hraje převážně na Hammondovy varhany.

Nejvýbušnější a nejrychlejší jsou tu právě dvě Hammerovy kompozice: hektická Red and Orange a úvodní dvanáctiminutová Lungs, která ve čtvrtině zvolní, v polovině Hammer od synťáku nastolí basový taneční groove a ve třech čtvrtinách začne Abercrombieho kytara s efektem reverb vypouštět rychlé sekvence not snad kamsi do kosmu.

Stejně půvabná je ale dlouhá titulní skladba Timeless, ve které jako by se Hammer celou dobu nadechoval k nástupu. Tajuplně naznačuje, přibarvuje, rozostřuje. Už jsou v tom slyšet začátky temného, mnohoznačného zvuku, jejž vydavatelství ECM později vzalo za své a ve variacích s ním pracovalo na stovkách nahrávek. Abercrombie v dějinách jazzu zůstane zapsán jako jeden z tvůrců této estetiky.

Druhé „české období“ Johna Abercrombieho přišlo na přelomu 70. a 80. let. Sestavu, kterou tehdy vytvořil, Američané dodnes nazývají podle zúčastněného klavíristy Richieho Beiracha – ale pro Čechy to vždy bude ten Abercrombieho kvartet, v němž na kontrabas hrál tuzemský rodák George Mraz.

Jejich tři desky nazvané Arcade, Abercrombie Quartet a M byly dlouho nedostupné, až vloni znovu souhrnně vyšly pod názvem First Quartet. Z osmnácti skladeb je Mrazova až ta poslední nazvaná Pebbles – přelévající se klavír v ní často souzní s kytarou držící se vysoko na nejtenčí struně.

Spoustu vzpomínek na Johna Abercrombieho bude mít dále jeho žák Rudy Linka, jenž s kytaristou natočil tři desky, a kontrabasista Robert Balzar.

Abercrombie mu roku 2008 hrál na skvělém albu Tales a hodně tím na český talent upozornil: nestává se běžně, aby nahrávku českých instrumentalistů recenzoval John Fordham, dlouholetý kritik deníku Guardian, aby ukázky z ní na svém webu nabízel časopis Jazz Times nebo aby interpreti v rámci turné dvakrát vystoupili ve vyhlášeném londýnském klubu Pizza Express.

Také v českých obchodech se album Tales prodávalo uvnitř s esejem a na přebalu se žlutou nálepkou s doporučením „Skvělá nahrávka čtyř mimořádných muzikantů“ od vlivného jazzového publicisty Billa Milkowského.

Album tvořily jedna převzatá a osm původních skladeb, z toho tři Abercrombieho. Ať už swingovaly, užívaly prvky bossa novy nebo bebopu, vyzařovalo z nich vzájemné porozumění a rovnocenný hráčský dialog.

Dnes má ten titul skoro historickou hodnotu: zůstává jednou z nejlepších vzpomínek na tehdejší podobu Balzarovy kapely, z níž mezitím klavírista Stanislav Mácha i bubeník Jiří Slavíček odešli.

Ani zde Abercrombieho česká stopa nekončí: před jedenácti lety vystoupil jen v duu s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem na Pražském hradě.

V klubu Jazz Dock měl krátce po jeho otevření půldruhé hodiny trvající workshop a večer odehrál jeden z nejnavštěvovanějších zdejších koncertů – kvůli velkému zájmu musel majitel sklidit stoly a židle v sále postavit jednu vedle druhé, skoro jako v divadle.

Před třemi lety Abercrombie v Praze vystoupil se saxofonistou Joem Lovanem, přičemž tehdy také udělali cenné interview s Markem Ebenem pro pořad Na plovárně. A zřejmě vůbec naposledy v tuzemsku kytarista účinkoval vloni, opět s Rudym Linkou v brněnském Sonocentru a v pražské Městské knihovně.

Probírat se desítkami titulů v Abercrombieho diskografii je záležitost na týdny: za styčné body lze označit jeho začátky v kapele Dreams, kde se potkal s bratry Breckerovými, či pozdější duet s Ralphem Townerem, hrajícím jen prsty na dvanáctistrunnou kytaru.

„Na naše koncerty s Townerem v polovině 70. let ještě chodila spousta hipíků. Zaklepali na dveře šatny a mysleli si, jaký uvnitř nenajdou zen. Ale tam většinou seděli dva neurotičtí kytaristi, prolévali se kafem, kouřili o sto šest, rychle mluvili a rychle hráli,“ popisoval Abercrombie spolupráci, ze které vzešla významná nahrávka Sargasso Sea.

Možná vůbec nejlepší, co kdy John Abercrombie natočil, ale pochází z nového tisíciletí. Tehdy založil kvarteto s tvůrčím Joeym Baronem za bicími, kontrabasistou Marcem Johnsonem a houslistou Markem Feldmanem.

Kombinace jazzové kytary a houslí sahá až do předválečných dob, kdy Djanga Reinhardta doprovázel Stéphane Grappelli. V tomto případě se však nabízela novější paralela – Mahavishnu Orchestra, v němž jazzového kytaristu Johna McLaughlina doplňovali houslisté Jerry Goodman a později Jean-Luc Ponty.

Abercrombie to kdysi obdivoval, avšak svůj kvartet provozoval v novém tisíciletí. Nehrál jazzrockové retro, nýbrž otevřenou, místy silně prokomponovanou a jindy zcela nevázanou muziku na pomezí komorní vážné tvorby.

Za kvartetem zůstávají čtyři silné desky – abstraktnější Cat’n’Mouse se dvěma volnými improvizacemi, písňovější Class Trip, zvukově možná nejčistší Third Quartet a čtvrtá, závěrečná Wait Till You See Her.

Kdo chce vzpomínat na Johna Abercrombieho, nechť sáhne po té třetí: je to zážitek od úvodní písně Banshee, kde lehce zkreslená elektrická kytara honí enigmatický, prchavý nápěv Feldmanových houslí a v různých podobách, délkách a barvách mu přizvukuje. Fantastický, po všech stránkách moderní jazz. John Abercrombie ho hrál do posledních let.

Související