Monty Alexander: Chopina se učím po sluchu, z not je mi úzko

Dlouho před nástupem žánru ska, před reggae, a dokonce ještě předtím, než prorazil Bob Marley, doma v jamajském Kingstonu seděl u klavíru Monty Alexander a hrál jako o život. Napodoboval, co slyšel z nahrávek jazzových legend Louise Armstronga nebo Nata Kinga Colea, učil se žánr kalypso, toho času populární na jamajských ulicích, a pravidelně poslouchal jazzové a rhythmandbluesové pořady amerických rádií. Z toho letos čtyřiasedmdesátiletý Alexander vytěžil jedinečný hráčský styl, díky němuž se stal přední jazzovou osobností s přesahem až do světa pop-music. Jeho vystoupení zpestří letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jehož program je jinak plný výhradně klasické hudby.

"Neumím to vysvětlit," říká Alexander o své šedesátileté kariéře, během níž navštívil více kontinentů a hrál hudbu více žánrů, než se za život podaří většině muzikantů. "Je to, jako byste po mně chtěli, ať vysvětlím, proč může létat pták. Nebo proč člověku nabíhá husí kůže. Prostě je na tom něco magického," krčí rameny hudebník, který prý v životě jednoduše hrál to, co se mu líbilo a na co měl chuť, aniž by nad tím dvakrát přemýšlel.

Alexander má až pohádkový osud. Jako čtyřletého jej zaujal klavír. Vášeň ho nepustila, dva roky nato mu rodiče zaplatili lekce. Jenže dítě nevydrželo. "Od začátku jsem se vzpouzel formálnímu učení," vzpomíná. "Když jsem nedělal, co po mně chtěl učitel, udeřil mě přes klouby. Jenže mě klasická hudba nezajímala. Chtěl jsem sedět u piana a hrát, co se mi zlíbí. Později jsem zjistil, že to nabízí jazzová hudba, kde muzikanti improvizují."

Dnes Monty Alexander říká, že se vše naučil z ulice, napodobováním, vstřebáváním vlivů a právě improvizací. Prsty kdysi bité pravítkem měl ve čtrnácti už tak vyhrané, že mohl vystupovat po jamajských klubech a v nahrávacích studiích doprovázel dvakrát třikrát starší muzikanty.