prazske-jaro-08__192x128_.jpgPořadatelé evidentně pochopili, že nemá smysl nasazovat každý večer větší počet nechtěně soupeřících položek, protože poptávka je přece jen ohraničená. Absolutní potěšení přinesly nejen recitály hvězd, ale také některé orchestrální projekty. Zejména obě britská tělesa – Hallého orchestr z Manchesteru a Symfonický orchestr BBC z Londýna – byla příkladem zdravých uměleckých institucí.

Se svými šéfdirigenty orchestry dokázaly, že lze hrát v pohodě, s dokonalými parametry, mnohotvárně, poutavě a přitom bez rutiny. Mark Elder předestřel nádherným způsobem Elgarovu 1. symfonii, Jiří Bělohlávek s druhým orchestrem zanechal dojem zejména lyrikou Sukovy symfonie Asrael a strhující Šostakovičovou Šestou symfonií.

Gruberová: absolutní špička

Za Angličany zůstala tentokrát Česká filharmonie i Pražští symfonikové s Brahmsem, stejně jako Petrohradská filharmonie s ruskou hudbou. Pro Filharmonii Brno, respektive šéfdirigenta Petra Altrichtera, skončil úspěchem čestný úkol – úvodní Smetanova Má vlast. Zato Budapešťský festivalový orchestr s dirigentem Ivánem Fischerem na sebe v poněkud zvláštně koncipovaném závěrečném středečním večeru nestrhl nadstandardní pozornost ani Dvořákovou, ani Stravinského hudbou.
  
Mezi sólisty byla letos absolutní jedničkou sopranistka Edita Gruberová, jejíž interpretace italského romantického operního repertoáru zůstává co do dokonalosti pěveckého ztvárnění ještě stále nedostižná. Hvězd podobného kalibru do Prahy mnoho nepřijíždí, u této umělkyně přistupuje do hry navíc skutečnost, že je z dob Československa, kdy emigrovala, dosud tak trochu "naše".

S trochou nadsázky se to dá říci také o pianistovi Alfredu Brendelovi, pocházejícímu z předválečného německy hovořícího pohraničí. Tento vzácný rakouský umělec zahrnul Prahu do série právem vysoce žádaných vystoupení, jimiž v roce svých 77. narozenin uzavírá celoživotní uměleckou dráhu.
 
Ve srovnání s nimi dvěma či s Elisabeth Leonskou, Ivanem Moravcem, Rudolfem Buchbinderem, Julií Fischerovou, Gerardem Finleyem, Ivanem Kusnjerem nebo Andrásem Schiffem byl výstřední britský houslista Nigel Kennedy, jakkoli dobře hrající, přece jen především hvězdou mediální a až na druhém místě uměleckou.

Co hýbe světem umění?

Onemocnění Dagmar Peckové ochudilo festival o senzačnost jejího ztvárnění Schönbergova Očekávání, Deborah Polaski, která ji zastoupila, však byla pro tento obtížný úkol sólistkou povolanou.
 
S postupujícími roky se proměňuje nejen počet koncertů Pražského jara, ale také pozice festivalu – už dávno není jedinou a nedotknutelnou přehlídkou, ale přední v řadě. Jedinečnost spojenou s vysokými nároky i s tradicemi a rituály a s pozorností sponzorů si však nadále jako svou prestiž chrání.

Diskuse se ovšem budou moci vést kdykoliv – například o tom, zda festival vždy zprostředkovává to, co zrovna hýbe evropským uměleckým světem, a zda prezentuje z domácího dění to, co by mohlo být naopak podnětné pro mezinárodní scénu.