Trochu jako průkopníci se museli cítit architekti Josef Zítek a Josef Schulz, když roku 1876 začali v centru Prahy stavět dům múz Rudolfinum pojmenovaný po císařském korunním princi. Na prestižním místě u Vltavy měli pro Českou spořitelnu vybudovat honosný palác umění, který by sloužil hudbě i výstavám. Podobně víceúčelová budova v té době v Praze nestála.

Architekti se proto rozhodli zariskovat a projekt pojali v rozporu s hlavním proudem tehdejšího stavitelství, který diktoval jednotu vzhledu i hmoty. Zítek se Schulzem se tomu vzepřeli a navrhli neorenesanční dům složený ze dvou částí a dvou sice podobných, ale nestejných fasád.

Z mírné architektonické revolty vzniklo nadčasové kulturní centrum a pro někoho snad jeden ze symbolů Prahy. Do podoby Rudolfina se vpisovaly mnohé významné události českých dějin, jež po jeho otevření v roce 1885 následovaly.

V dozvucích národního obrození zde dirigoval své symfonie Antonín Dvořák, po vzniku samostatného Československa tady zasedala Poslanecká sněmovna, jež v Rudolfinu dokonce zvolila prezidentem Tomáše Garrigua Masaryka. Během protektorátu zase budovu pro účely nacistické ideologie přestavěl Reinhard Heydrich a pozdější komunistický režim dvoranu Rudolfina používal jako tělocvičnu.

"Každá z těch epoch v Rudolfinu něco zanechala," vypráví manažer projektu Otevřené Rudolfinum Lukáš Duchek, jenž teď spolu s architektem Petrem Hrůšou řídí probíhající rekonstrukci budovy.

Ta navazuje na poslední generální obnovu z 90. let, kterou vedl dnes už zesnulý Karel Prager a jež Rudolfinum navrátila do původní podoby z konce 19. století.

"Tehdy šlo o důkladnou opravu za více než miliardu korun. Prager obnovil fasádu, hlavní Dvořákovu síň i velkou dvoranu, přes kterou se vstupuje do galerie. V suterénu postavil nové zkušebny a ladírny pro muzikanty. Obecně šlo o citlivý a detailní zásah, obnovení především výstavních prostor a celkovou modernizaci domu," popisuje Duchek, jehož úkoly už jsou méně ambiciózní: "My chceme Rudolfinum už jen zmodernizovat a zatraktivnit".

Spolu s kolegy vytipoval tři oblasti, do nichž Česká filharmonie s podporou ministerstva kultury poslední dva roky investuje zhruba sto milionů korun. Dvě části jsou technické, jde o modernizaci bezpečnostních a energetických technologií a o rekonstrukci zázemí pro hudebníky. "Návštěvníci ale zaznamenají spíš až tu třetí oblast, ve které se snažíme Rudolfinum lidem více otevřít," dodává Duchek.

Součástí tohoto otevírání je výstavba nových prostor pro výukové programy nebo přestavba komorní Sukovy síně, jež je jedním z pozůstatků nacistické éry. Místnost sousedící s velkou dvoranou v galerijní části tehdy do budovy vestavěli architekti Bohumír Kozák a Antonín Engel.

"My jsme sál mírně upravili, aby se v něm mohly konat i jiné akce než koncerty. Nově slouží třeba workshopům pro děti," popisuje Duchek.

Stavbaři ze síně odstranili pevné sedačky, postavili nové pódium, zlepšili akustiku a prorazili čtvery nové dveře do dvorany. Sál je také vybaven novým klavírem italské značky Fazioli.

Ještě výraznějších změn se dočká dvorana, která získá nový bezbariérový vchod a do níž se přesune pokladna a obchod se suvenýry. "Celá galerijní část byla doteď taková uzavřená. Návštěvník musel vyjít vysoké schody, projít dvojími dveřmi, minout pokladnu a ostrahu. Když chtěl někdo třeba jen do kavárny na druhé straně dvorany, musel se dostat přes několik různých bariér. To jsme chtěli změnit," pokračuje Duchek.

Podle něj ale v nejbližší době nebudou uskutečněny plány na stavbu nového jazzového klubu, který chce na střeše Rudolfina vybudovat kytarista Rudy Linka. "Sám si to ani nedovedu představit. Podle vizualizací by to byla úplně cizí architektonická vrstva, která by se sem − na rozdíl od všech dosavadních úprav − nehodila," dodává Duchek, jenž je sám architekt.

Pro budoucnost to tedy vypadá, že s Rudolfinem zůstanou jako poslední stavitelé zatím spjati právě autoři jeho nynějšího "otevírání se" − Lukáš Duchek a Petr Hrůša.

Související