„Pro mého dědečka byl Mozart sluníčko a Beethovenovu bustu měl na pracovním stole,“ řekl po pondělním zahajovacím koncertu festivalu Dvořákova Praha vnuk Antonína Dvořáka.
Nebyla to jen laskavá osobní vzpomínka na velkého skladatele, ale také nenápadná obhajoba programu. Ten se musel obejít bez jediné Dvořákovy skladby. Staatskapelle Dresden se svým současným šéfdirigentem Christianem Thielemannem ale zahráli v takovém stylu, že si na absenci hudby patrona festivalu sotva někdo vzpomněl.
Německá symfonická tradice zaútočila na publikum v Rudolfinu ve velkém stylu a velkém zvuku.
Staatskapelle Dresden zahájila v Praze evropské turné, kterým propaguje začátek své koncertní sezony. Stejný program jako v pondělí v Praze bude hrát ve čtvrtek v Royal Albert Hall na londýnských Proms. Není se čemu divit – existuje jen málo možností, jak se dnes setkat s německou hudbou v tak čisté podobě.
Staatskapelle Dresden patří k nejstarším orchestrům světa a Christian Thielemann se v tradičním německém repertoáru vyžívá tak silně, až se mu to někdy vyčítá. Je to ale tradice pečlivě pěstovaná, přesvědčivá a především plná života. Dokáže zaplnit prostor, proniknout člověku až do duše, omámit ho a získat na svou stranu.
Málokdy se v českých koncertních sálech vidí, aby publikum vydrželo v klidu, bez vrtění a otravného šeptání tak náročné skladby, jako je Beethovenův houslový koncert nebo Variace a fuga na Mozartovo téma Maxe Regera.
Recenze: Na zahájení Dvořákovy Praha německá symfonická tradice zaútočila ve velkém stylu
Ludwig van Beethoven je dnes zcela oprávněně pokládaný za jednoho z největších skladatelů v dějinách. Nebylo tomu tak ale vždy, publikum si k němu hledalo cestu dlouho a obtížně. A znovu a znovu se ještě dnes člověk přesvědčuje, jak je to hudba krásná a zároveň těžká – pečlivý poslech dá zabrat.
S odporem k Beethovenovým symfoniím se ostatně v Drážďanech setkával i Richard Wagner, když Beethovenovo titánské dílo prosazoval na koncertech jako dirigent s předchůdci dnešní Staatskapelle Dresden.
Beethoven nic neodpouští interpretům ani posluchačům. Bezmála padesátiminutový houslový koncert může sklouznout do strašlivé nudy, když se jen tak přehraje. Sólista pondělního večera, houslista Nikolaj Znaider, ale nic takového nepřipustil ani na okamžik, stejně jako doprovázející orchestr. I když mluvit zde o pouhém doprovodu není na místě, už objemný zvuk Znaiderových houslí jako by vyrůstal ze stejného hudebního kořene. Byl krásně zasazený do orchestrální masy a přitom se se z ní jednoznačně vyděloval nádhernou, charakteristickou barvou.
Sólista se nikdy neztratil z doslechu, byl stále vpředu, ať už v nejtišších místech, nebo dynamických vrcholech. Zároveň ale nikdy jen tak netrčel ven, zůstával součástí vyššího celku.
Zároveň bylo slyšet, že sólista i orchestr – měřeno českou tradicí – méně „zpívá“ a více dbá na strukturu skladby. Z provedení sálala oduševnělá preciznost, která i ty nejsložitější problémy řeší s odzbrojující samozřejmostí.
Znaiderův bachovský přídavek pro sólové housle jen podtrhl a sečetl všechnu tu krásu, která se nastřádala během Beethovenova koncertu.
„Kdo umí varírovat, ten umí skládat,“ říkal prý Antonín Dvořák a Regerova kopozice mu dává za pravdu. Ze stejného základu jako Mozart vytváří zcela svébytné a osobité dílo. Variace Maxe Regera se rozvíjejí z líbezného tématu snad nejslavnější Mozartovy klavírní sonáty. Během půlhodiny se ale postupně dopracují ke vznešené a komplikované stavbě, která nezapře, že skladatel byl také vynikající varhaník.
Složité předivo hlasů se potkává s bohatou a promyšlenou prací s množstvím orchestrálních barev. Zatímco Mozartova sonáta přináší na téma šest variací směřujících k efektnímu konci, Max Reger svých osm variací završuje monumentální fugou.
Richard Wagner přezdíval svému drážďanskému orchestru „zázračná harfa“, v Regerových variacích jej Christian Thielemann přetvořil na „zázračné varhany“. Pracoval s hudbou jako s kusem ušlechtilého materiálu, který se mu pod rukama měnil na perfektně opracovaný šperk. Z každého úhlu pohledu jiný a pořád stejně krásný.
Orchestr zněl sytě a vyrovnaně, krásný tón hoboje na samém začátku upozornil na kvality jednotlivých hráčů. Dynamické proměny z téměř úplného ticha do zvukových bouří probíhaly během okamžiku.
Krátká sóla orchestrálních hudebníků, dynamické i tempové zvraty a opojení zvukovými barvami došly ke svému vrcholu v symfonické básni Richarda Strausse Enšpíglova šibalství. Skladba jako by v závěru nastavila poněkud ironické a chytré zrcadlo veškeré hudební závažnosti, která ji v programu předcházela.
Strauss jako by se při kompozici opíjel záplavou nápadů a melodických bonmotů. Hudba vzbuzuje dojem, že stejně jako Enšpígl tahá lidi za nos, ukazuje věci v pravém světle a nikdo přitom netuší, jestli to myslí vážně. Thielemann a jeho orchestr dali Straussovu Enšpíglovi takovou dávku energie a sršatosti, že by mu stačila na několik životů.
Frenetický aplaus přiměl Christiana Thielemanna ještě jednou zvednout taktovku, orchestr se sotva stačil posadit a spustil v ostrém tempu předehru ke třetímu dějství Lohengrina. Bylo strašně smutné si při té kráse uvědomovat, že špičkově provedené dílo Richarda Wagnera u nás prakticky není možné slyšet.
Dvořákova Praha nadělila svým příznivcům bezvadný zahajovací koncert. Hledat přímou spojnici mezi Antonínem Dvořákem a programem koncertu by bylo složité, ale především zbytečné. Zazněla hudba, která do našeho prostoru jednoznačně patří, a provedení bylo prvotřídní.
Recenze: Na zahájení Dvořákovy Praha německá symfonická tradice zaútočila ve velkém stylu
