Z deseti oper Antonína Dvořáka ční Rusalka − v Česku a ještě přesvědčivěji v New Yorku. Tamní Metropolitní opera ji uplynulou sobotu už podruhé zařadila do svých přímých přenosů. V novém nastudování během tří let. A jak vidělo publikum v tuzemských kinech, celé divadlo dlouho tleskalo vestoje.

Devětašedesátiletý anglický dirigent Mark Elder, někdejší spolupracovník znalce české hudby Charlese Mackerrase, si pro svůj přenosový debut vybral operu, kterou považuje z postwagnerovských lyrických za nejkrásnější. Pro pět hlavních rolí měl vynikající hlasy, objemné a většinou i tvárné, schopné naplnit jeho víru, že pro Rusalku je potřeba belcanto.

Kristine Opolaisová dostala ve své čtvrté hlavní roli filmových přenosů zřejmě úkol nejzávažnější. Ve vstupní árii Sem často přichází ještě působila ve srovnání s předchozí Rusalkou Renée Flemingové chladněji. Alespoň na posluchače zvyklého okamžitému lyrismu pěvkyň Milady Šubrtové nebo Gabriely Beňačkové. Ani souhra s orchestrem nebyla dokonalá.

Dál už se lotyšská Rusalka hlasově i pohybově rozehrávala k nezvyklému pojetí americké režisérky Mary Zimmermanové. Tato Rusalka není jen křehká, němá a bolestná, ale rovněž vášnivá a odhodlaná. Nedělá na Prince psí oči, spaluje ho svým hněvem. A umírajícího ve svém náručí ho líbá tak, jako by ho měla vzkřísit. Konečně se i Dvořák dočkal milostného žáru, jaký byl vlastní operám Bedřicha Smetany.

Kdybychom v úloze Prince měřili Brandona Jovanoviche s minulým Piotrem Beczalou podle jejich výslovnosti, dopadl by současný Američan, po prapředcích Srb, nedobře. Od začátku do konce místo hlásky "ř" všude zpíval "r". Přeslechnout to nelze, zapomenout ano.

Šestačtyřicetiletý tenor, dramatický, téměř hrdinský, je svého druhu zjevení. Začínal hlavně jako ragbista, z hudební školy ho vyhodili. Hlas měl hluboko, jeho první koncertní rolí byl Sarastro z Mozartovy Kouzelné flétny. Nejméně do třiceti se o Jovanovichovi skoro nevědělo. Vypadal spíš na kariéru v muzikálech nebo rovnou v činohře. Ale prozpíval se do vysokých poloh. První velkou operní roli dostal v devětadvaceti, a to Ladislava ve Smetanových Dvou vdovách. Od té doby zpíval po světě kdeco včetně Janáčka − Borise v Kátě, Števu v Její pastorkyni.

Hlasu má na rozdávání. V kovovém zvuku nenajde jeho Princ srovnání: snad trochu se zvěčnělými Jindřichem Blažíčkem nebo Vilémem Přibylem. Jovanovich svou dramatičností místy ochuzuje dvořákovskou zpěvnost, nicméně i tak signalizuje, že by se Princ dal prostě zpívat jinak, než jsme zvyklí.

Ze srovnání s přenosem Rusalky z roku 2014 vychází nesporně nejlíp Vodník afroamerického basisty Erica Owense. Zatímco John Relyea byl před třemi lety za zenitem a dvořákovské polohy, někdy napsané skutečně spíš pro baryton, zvládal obtížně, Owensův ryzí, zrnitý bas krásné barvy a impozantního objemu je vyrovnaný ve všech polohách, jak jsme bývali zvyklí třeba u Karla Bermana.

Velkým hercem Owens jistě není, potkal se ale s citlivou režisérkou. Ta z něj nedělá bahnitého hastrmana ani postmoderního démona, zcela spoléhá na Dvořákovu melodii. Vrcholem jejich spolupráce a nejobjevnějším číslem celé inscenace je zámecká scéna druhého jednání.

Už polonézu tančí dvořanské páry netradičně, víc vyzývavě eroticky než obřadně. A jejich frivolnost je i pozadím Vodníkovy árie Ubohá Rusalko bledá. Prolnutí se svatebním sborem a Vodníkovým Na vodách bílý leknín sní je mrazivé.

Ostatně celá choreografie třiatřicetiletého Austina McCormicka je novátorská v nejlepších tradicích newyorského hudebního divadelnictví. Na samé hraně jsou možná stylizované zvířecí postavy obklopující Ježibabu. Díky nim se ale s duchem představení líp vyrovnává Jamie Bartonová, úžasná altistka a od přírody strhující komediantka zamilovaná do všech svých gest. Publikum ji zbožňuje, Dvořákův nejlepší libretista Jaroslav Kvapil by se asi trochu divil. V její Ježibabě příběh tragické lásky naráží na kabaretní komiku. Snivost Andersenovy starší pohádky o mořské víle i její erbenovsky pojaté sestry tu o sebe zakopávají.

Pro dramatický soprán Katariny Dalaymanové, prozkoušený i wagnerovskými rolemi, byla role Cizí kněžny pěveckou procházkou růžovým sadem. Pověstné V hlubinu pekla bezejmennou zazpívala, jako by o žádné peklo nešlo. Jako kdyby ani typově tu démonickou roli inscenátoři nedocenili.

Menších rolí vlastně nebylo, jako v Met skoro nikdy. Jen při ledabylém frázování Hajného − o češtině ani nemluvě − si člověk vzpomněl, jak tu milou figuru zde dříve zpíval i hrál slovenský barytonista Vladimír Chmelo.

Ze "sobotní" Rusalky by měl radost i Antonín Liehmann. Onen pradědeček vedoucího skupiny Spirituál kvintet Jiřího Tichoty, varhaník ve Zlonicích, který tam učil hudbě dvanáctiletého řeznického synka z Nelahozevsi, Antonína Dvořáka.

Související