Tentokrát newyorská Metropolitní opera svým sobotním přímým přenosem Verdiho Traviaty do světa vyslala samé jistoty: jednu z nejuváděnějších oper historie (jen v Met ji hráli více než tisíckrát), úchvatnou režii Willyho Deckera ze Salcburského festivalu a pětatřicetiletou bulharskou sopranistku Soňu Jončevovou. V titulní roli se hlasovou krásou i strhujícím herectvím vyrovnala nejslavnějším výkonům Anny Netrebkové.

Od roku 2005, kdy režisér Decker oslnil Salcburk, má jeho Traviata pověst, jaká bývá dopřána jen skandálům. Tady ale nešlo jen o to, že se tenor ve spodkách během árie oblékal. Decker spolu s autorem scény a kostýmů Wolfgangem Grossmannem uvolnili celý jevištní prostor sólistům a sboru. Hrálo se téměř bez nábytku.

O pět let později vstoupila tato Traviata do Met a končí tam až teď. V přímém přenosu a v jiném obsazení ji české publikum vidělo už v dubnu 2012.

Pokud snad ještě někdo věřil pověstem o "kolovrátkové" Traviatě, Decker ho z toho vyvede. Od předehry na prázdné jeviště staví osudovou postavu starého muže, neustálou předpověď osudu Dámy s kaméliemi − Violety: minulost kurtizány zničí její lásku s Alfredem a uvláčí ji k smrti. Až v závěrečné scéně poprvé promluví i starý muž, jako ošetřující lékař Grenville. Nešťastná předtucha byla ve Verdiho hudbě samozřejmě vždy, nikdo ji ale takhle nevyjádřil.

Srovnáním salcburského obsazení a obou newyorských se navíc projevuje Deckerovo umění ponechat všem sólistům jejich osobitost. Netrebková, Natalie Dessayová i Jončevová, všechny výjimečné pěvkyně, jsou si podobné živým, nespoutaným herectvím. Jončevová je v uvolněnosti ještě dál, už bez jakékoliv stylizace. Vlastně i podobně zpívá: jako by své výstupy hlasovou technikou méně dramatizovala a zcela věřila svým oblým sametovým tónům i jejich barevným odstínům.

Co všechno tak dokáže vyjádřit, nejlépe vyniká při setkání s Alfredovým otcem Germontem. Toho hrál Thomas Hampson i v Salcburku. Urostlý barytonista, impozantní hlasovým objemem i postavou, se od počátečního, téměř urážlivého odstupu vůči Violetě rozehřívá. A dlouhá scéna, která se někdy na divadle vleče, je díky oběma sólistům bez laciného sentimentu plná verdiovské vřelosti a soucitu.

V roli Alfreda už v Salcburku nejvyšší měřítka nasadil Rolando Villazón, jak v hlasové, tak pohybové energii. Dvaatřicetiletý Michael Fabiano, rodák z New Jersey, je typově jiný: plašší, zdrženlivější, nicméně přesvědčivý. Mezi vynikajícími tenoristy je podivně ojedinělý v nevyrovnanosti střední polohy a pevnosti výšek. Proto byl hlasově poněkud matný v prvním jednání a potom čím dál lepší, s dokonalými vrcholy a mužným, barytonově tmavým leskem. Ty ho slavný tenorista Neil Shicoff, jeden z Fabianových pedagogů, naučil výtečně.

Také Fabianova nejsilnější místa byla v souhře s Jončevovou, především v závěru opery. Lhostejno, co je zásluha režiséra a co zpěvaččiny představitelské uhrančivosti. Před běžným operním posluchačem i divákem, který zná Traviatu málem zpaměti, tentokrát v příznačných motivech vyvstávaly vzpomínky na setkání obou milenců ještě intenzivněji a osobněji.

Zejména Soňa Jončevová v sobě prohloubila prostý a vroucí lyrismus, jaký předtím napověděla její Desdemona v přímém přenosu Verdiho Otella.

Související