Bylo by těžké najít kontrastnější témata než smutek o Velkém pátku a tanec. Ježíš na Kalvárii pohledem Jana Dismase Zelenky a program z barokních suit představují dva klíčové koncerty staré hudby, které nabídne letošní ročník Pražského jara.

Skladatele obou děl spojuje období vrcholného až pozdního baroka a také zapomnění, do něhož na čas upadli. Bach, Zelenka, Rameau, Campra a Fischer − ti všichni se alespoň na chvíli stali oběťmi nezájmu publika či touhy po novinkách. Zjednodušeně řečeno, vyšli z módy. Zůstalo by tomu tak dodnes, nebýt nepravidelných revivalových vln oživujících zdánlivě dávno odbyté věci.

Historicky poučená interpretace je termín, k němuž se těžko hledá definice a sami interpreti se od něj už často distancují. Snaha dobrat se k původnímu zvuku a způsobu provádění staré hudby nabrala v poslední třetině 20. století obrovskou sílu a její protagonisté ve světě velkých symfonických orchestrů působili zpočátku trochu jako pankáči.

Ne že by jejich nástroje byly tak levné a hráli ve sklepních klubech, ale ze světa filharmonických monster jim najednou nebylo nic svaté. Na vše měli svůj historicky poučený názor. A jako snad každé progresivní hnutí také oni vygenerovali zaslepenou linii fundamentalistů, kteří vždy přesně vědí, co a jak se má správně hrát.

Podstata zkoumání hudby minulosti a jejího uvádění do praxe je ale v hledání a nacházení, v otevřenosti a ochotě hrát jinou hudbu − a hrát ji jinak, než je zvykem.

Duchovním otcem objevitelů zapomenutých hudebních světů by mohl být Felix Mendelssohn-Bartholdy. "Není Boha kromě Bacha a Mendelssohn je jeho prorok," komentoval Hector Berlioz uštěpačně jeho systematické zaujetí Bachovým dílem.

Dnes se může zdát neuvěřitelné, že se vůbec kdy přestalo pravidelně hrát. Silná vlna zájmu o starou hudbu se vzedmula také v prvních desetiletích 20. století.

Současný hudební mainstream už do sebe dávno pojal tělesa i hudebníky zaměřené na starou hudbu, z velké části zmizela i vzájemná řevnivost či neuctivé narážky na manýry jedné či druhé strany.

Špičkoví dirigenti, kteří si "udělali jméno" na staré hudbě, se dnes už objevují také u velkých symfonických orchestrů, jako třeba William Christie u Berlínských filharmoniků. Naopak jejich současný šéf Simon Rattle občas stejně přirozeně spolupracuje s orchestry barokních nástrojů − například s Orchestra of the Age of Enlightenment.

Velkopáteční oratorium Ježíš na Kalvárii, které zazní na koncertu Ensemble Inégal v pondělí 15. května, složil Jan Dismas Zelenka roku 1735 v Drážďanech, autorem italského libreta byl Michelangelo Boccardi. Nejedná se o zhudebněný text evangelia, nýbrž svébytný útvar, který do statického oratoria vnáší velkou dávku operní dramatičnosti.

2x Koncert

Orchestra of the Age of Enlightenment
25. května, Dvořákova síň Rudolfina

Ensemble Inégal
15. května, Dvořákova síň Rudolfina

Postavy jednají bezprostředně, chybí zcizující postava vypravěče, posluchač je vtahován přímo do děje, komentáře obstarává sbor. Základní emocí je hluboký smutek nad ukřižováním, a to i při virtuózním a elegantním charakteru árií.

Ensemble Inégal a jeho umělecký vedoucí Adam Viktora se Zelenkovu dílu věnují systematicky a na špičkové úrovni, množství jeho skladeb provedli a nahráli v novodobých premiérách. Oratorium Ježíš na Kalvárii uvedou v Dvořákově síni Rudolfina.

Orchestra of the Age of Enlightenment − tedy Orchestr doby osvícenství − a jeho čestný dirigent William Christie ve čtvrtek 25. května rovněž v Rudolfinu provedou program složený z barokních suit.

Suita − původně řada několika tanečních vět − dospěla v době baroka ke svému vrcholu. Taneční věty obohatila předehra, mezihry a především skladatelské mistrovství autorů − suita patřila mezi nejvýznamnější instrumentální formy té doby − asi na stejné úrovni jako později symfonie.

Program se pohybuje mezi Německem a Francií od Johanna Sebastiana Bacha (Suita č. 4 D dur BWV 1069 a č. 3 D dur BWV 1068) po Jeana-Philippa Rameaua (suita z opery Les Indes galantes).

Dalším francouzským autorem večera je André Campra a jeho suita z opery Les Fetes vénitiennes. Francouzské vlivy stály u zrodu osmidílného cyklu Le Journal du Printemps německého skladatele Johanna C. F. Fischera, z něhož zazní Suita č. 7.