Pokud se někdo chtěl přesvědčit, jak vypadala řemeslná operní produkce předminulého století, byl v pátek v brněnském Mahenově divadle na premiéře Hraběte Oryho na správném místě.

Mizerná a plytká historka bez jakékoliv psychologie, napětí, vedlejších linií a skrytých proudů by dnes sotva obstála i jako základ podprůměrného muzikálu. Ale nebuďme zcela nespravedliví – někdo jako Sagvan Tofi by z ní cosi jako pokračování Dětí ráje poskládal.

Tady byl ovšem skladatelem Gioacchino Rossini a jedním z libretistů Eugène Scribe, dva prominentní autoři první poloviny 19. století. Jejich popularita byla obrovská a v mnohém pohnuli dějinami opery i divadla.

Scribovy divadelní texty stály u zrodu takových skvostů, jako je Donizettiho Nápoj lásky nebo Verdiho Maškarní ples, Rossiniho mistrovská díla jako Lazebník sevillský, Italka v Alžíru nebo Straka zlodějka snad ani není nutné připomínat.

V Hraběti Orym si ale oba vybrali volnější chvilku a napsali kus absolutně o ničem. Profesionálně a s elegantní rutinou seskládaný, ale zbytečný jako hrad po odjezdu mužů na křížové tažení.

Přenesení děje do současnosti v Brně prázdnotu nevyplnilo, nýbrž podtrhlo. Falešný kazatel lákající ženy do karavanu a parta chlapů, která v hábitech jeptišek pronikne do ryze ženské společnosti – to jsou výchozí situace evokující leda tak porno. To ostatně připomínal už plakát s neoholenou mužskou jeptiškou na průčelí divadla.

Přitažlivý a dobře oblečený mladý muž je snad až příliš přitažlivý a dobře oblečený na to, aby se mu dalo věřit jeho povolání potulného kazatele. Karavan má plný ženských a všechny jsou z něj pryč.

Jeho fanynky pocházejí ze stylového hotelu uprostřed francouzské vinice, kam pravidelně jezdí se svými manželi. Ti ovšem odcestovali na ragbyový zápas a myši mají pré.

Když se provalí skutečná identita kazatele, jímž je ve skutečnosti hrabě Ory pověstný milostnými eskapádami, ženy pohoršeně utečou zpět do hotelu a Ory musí vyklidit pole. Ve druhém dějství se za nimi snaží proniknout i se svými kumpány v přestrojení za jeptišky – průhlednou lest odhalí až Oryho páže Isolier, který miluje stejnou ženu jako hrabě a dá jí přednost před holkařem, kterému slouží. Manželé se vrátí o něco dřív, Ory uteče a všichni jsou šťastní. A dál? Dál už vůbec nic.

V libretu se hovoří o době křižáckých válek, ženách na opuštěném hradu, krvi Saracénů a návratu z vítězného tažení, což se do současných kulis příliš nehodí – zvlášť vybíjení pohanů je dnes citlivé téma.

Režie se občasnou připomínku historických reálií nepokoušela nijak obejít, zasadit do současnosti ani vysvětlit, ale to snad bylo v tomto případě víceméně jedno. Nejhorší je, že během dvou hodin hudby nebylo absolutně možné přijít na to, proč takovou věc hrát.

Je pravda, že brněnská opera uvedla Hraběte Oryho na české scéně poprvé, ale podobných dramaturgických dluhů by se našlo víc a podnětnějších. Česká premiéra zapomenutelné komedie se do dějin sotva zapíše a ve světle takto nicotných počinů až bolí skutečnost, že se v roce 450. výročí narození Claudia Monteverdiho nenašlo ani jedno české divadlo, které by nastudovalo některou z jeho geniálních oper.

Bezmyšlenkovitá řachanda dostala bohužel přednost i v brněnské opeře, která si svůj nezpochybnitelný vzestup v posledních letech musí pořád něčím kazit.

Uvedení díla typu Hraběte Oryho může ospravedlnit jediná věc: dokonalé pěvecké provedení, které nepřipustí žádnou pochybnost a posluchače odnese kamsi do belcantového nebe. K tomu ale také nedošlo, jakkoliv hudební stránku inscenace nelze odmítnout – v mnohém dopadla nad očekávání dobře.

Přinejmenším Kateřina Kněžíková, Roman Hoza a představitel titulní role György Hanczár odvedli velmi dobré výkony a ze sólistů těžko někoho vysloveně odmítnout. Nemluvě o tom, jakou dřinu museli podstoupit, aby strašlivě náročné party nastudovali a ve spojení s komplikovanou jevištní akcí přesvědčivě provedli.

Z tohoto hlediska zaslouží všichni obdiv a zároveň soucit: tolik práce, a přitom taková blbost.

Opera

Gioacchino Rossini: Hrabě Ory

Dirigent: Robert Kružík, Pavel Šnajdr 

Režie: Lenka Flory 

Mahenovo divadlo, Národní divadlo Brno

Premiéra 26. května, nejbližší reprízy 28. května a dále 1., 2. a 11. června

Problém hudebního nastudování nebyl ani tak v jednotlivostech, jako v celku. Dirigent Robert Kružík držel představení pohromadě bez výpadků, v přiměřeně svižných tempech, ale také strašně nahlas. Orchestr i sbor mu často přehlušoval pěvce, kterým hlučící doprovod místy dost tvrdě konkuroval.

Sólisté to řešili ze svého i obecně pěveckého hlediska ideálně: nesnažili se ven prokřičet, takže je občas nebylo slyšet. Pěvci byli také typově nevyvážení, na což se měl brát zřetel už při obsazování rolí.

V Hraběti Orym je sedm charakteristických postav, jejichž hlasy nezpívají jen sólově, ale také se potkávají v ansámblech, dokonce i všechny najednou. Mužské hlasy spolu ještě vcelku komunikovaly, ale dámy působily dojmem, jako by přišly každá z jiného nastudování, aniž na tom nesly nějakou vinu – tohle zpěváci sami dát dohromady nemohou.

Pokud chtělo mít Brno dobře provedeného Hraběte Oryho, mělo angažovat především dirigenta se zkušeností s provozováním bel canta. Talent sedmadvacetiletého Roberta Kružíka by měl být v tomto směru spíš ještě veden, než aby vedl ostatní.

Na mládí vsadila brněnská opera i při obsazování titulní role: premiéru zpíval devětadvacetiletý maďarský tenorista György Hanczár, s nímž alternuje česká pěvecká naděje Petr Nekoranec – ten je ještě o čtyři roky mladší a roli už si vyzkoušel v operním studiu Bavorské státní opery.

Je ovšem otázka, zda existují umělecké důvody zasazovat nehotový hlas, který ještě potřebuje uzrát, mezi mnohem zralejší kolegy. Snaha představit nadějného pěvce na domácí operní scéně je pochopitelná, ale pro mladý hlas strašně nebezpečná. To se týká i nadmíru vytíženého Romana Hozy.

Hudební stránka věci by se nakonec ale dala přijmout a pořád se ještě může dopracovat a zlepšit. Horší je to s inscenací Lenky Flory, která byla jedním slovem otravná.

Lenka Flory je i autorkou výtvarného řešení scény a kostýmů, jež dopadlo velmi dobře – v takovém hotelu by člověk rád strávil příjemnou dovolenou a takto oblečené lidi by bylo bezvadné potkávat na ulici. Sólisté měli vesměs i nepřehlédnutelný sex-appeal. Režisérka se ale nedokázala udržet, aby dění pořád něčím nevylepšovala a nenechávala hudbu skoro nikdy na pokoji.

Sbor i sólisté přicházeli na scénu skrz hlediště tak často, že to začalo být protivné asi po deseti minutách. Vedlejší akce prakticky neustávaly, každou chvíli se ozývaly nějaké nehudební zvuky: pohvizdování, zvonek hotelové recepce, šeptání, klevetění a čert ví co ještě.

Kdyby Lenka Flory ze snahy být neustále vtipná slevila tak na deset procent, mohlo to být skvělé. Napovídaly tomu intimnější scény bez sboru nebo větších ansámblů, kdy představení začínalo opravdu fungovat.

Scéna, kdy Ory svádí své páže v domnění, že se jedná o hraběnku Adèle – ano, autoři tady vykradli Figarovu svatbu –, byla vypracovaná perfektně. Přes příval jevištního balastu si ale divák na povedená místa jenom těžko vzpomíná.