O Smetanově Mé vlasti bylo minulý měsíc nejvíc slyšet v souvislosti s provedením Vídeňských filharmoniků pod taktovkou Daniela Barenboima na festivalu Pražské jaro. Americké deníky však tou dobou psaly o jiné Mé vlasti. Třeba list Chicago Tribune vychvaloval "mladého českého dirigenta atletické postavy", z něhož "vyzařuje drama i vlastenecký zápal".

Tím mužem je brzy šestatřicetiletý Jakub Hrůša, a být to za jiné situace, mohl by mluvit o šťastném završení sezony. Jenže je to naopak. Sotva měl Hrůša poprvé v životě pod taktovkou renomované Chicago Symphony Orchestra a New York Philharmonic, dorazila k němu zpráva o úmrtí Jiřího Bělohlávka.

Teď je právě na Hrůšovi, nejznámějším z Bělohlávkových žáků, aby dirigoval poslední rozloučení. V neděli v pražském Rudolfinu povede Českou filharmonii ve Dvořákově Stabat Mater.

A pozornost upíraná na Hrůšu bude dvojnásobná, neboť dva týdny po Bělohlávkově odchodu si česká hudební obec začíná klást otázky. Který český dirigent bude jednou srovnatelně významný jako Bělohlávek − tak se to stavět nedá. Všichni se shodnou, že Bělohlávek je nenahraditelný. Ale shoda panuje také v tom, že příští velký český dirigent vzejde z generace Bělohlávkových žáků. A v té Hrůša zasluhuje zvláštní pozornost.

Tak tedy "mladý český dirigent atletické postavy" je toho času k nalezení jižně od Prahy na Zbraslavi, jež o horkém nedělním poledni sálá klidem.

Pár otevřených hospod, poloprázdný zámecký park a vymetené ulice, úplný opak "výhně hudebního světa", do níž odsud Hrůša vyráží. Momentálně hlavně třemi směry: zaprvé do centra Prahy, k České filharmonii, kde působí jako hostující dirigent. Zadruhé na letiště, odkud létá dvakrát ročně hostovat do japonského Tokia a od podzimu bude pravidelněji sedat na linku do Londýna za tamním Philharmonia Orchestra.

Ze Zbraslavi ale vede ještě výpadovka, která po třech hodinách cesty ústí do německého Bamberku, města velikosti Zlína nebo Kladna. Hrůša tam brzy zahájí druhou sezonu coby šéfdirigent Bamberských symfoniků.

"Teprve v nadcházející sezoně začneme naplno pracovat, s Bamberskými strávím zhruba čtrnáct týdnů," popisuje Hrůša, který má v Německu smlouvu ještě na čtyři roky a nedávno si v Bamberku pronajal byt.

"Nemám ale chuť se z Prahy nastálo stěhovat. Tady se cítím doma," vysvětluje brněnský rodák, který v české metropoli už roku 2000 uspěl v soutěži Pražského jara a v letech 2008 až 2015 byl šéfdirigentem orchestru PKF − Prague Philharmonia.

Bamberk si pochvaluje jako město kulturní, vzdělané, obklopené přírodou. "Architektonicky připomíná historické centrum Prahy nebo Český Krumlov, také mají společnou ústřední úlohu řeky. Bamberk je zvláštně přitažlivý. Mnoho těch, kteří do něj přijedou studovat, zůstane natrvalo. Také do konkurzu k orchestru se hlásí desítky až stovky špičkových hudebníků, kteří se v případě úspěchu ochotně přistěhují, neboť kvalita života je v Bamberku vysoká," vysvětluje Hrůša, podle něhož jsou také tamní symfonici výkony, prestiží či platem srovnatelní s lipským Gewandhausorchestrem nebo drážďanskou Staatskapelle.

Oproti nim má Bamberk českou stopu − zdejší orchestr po druhé světové válce založili němečtí hudebníci vyhnaní z Prahy, původně hráči působící v dnešní Státní opeře.

Hrůša to vnímá spíš jako bonus, mezi Bamberskými je dnes jediným Čechem. "Ale vztah k české hudbě máme ve vínku a dává zvláštní impulz smysluplnosti spojení německého orchestru s českým dirigentem," říká Hrůša, který v Bamberku už od loňského nástupu uvádí českou tvorbu. A také zve tuzemské hudebníky − v příští sezoně třeba pěvce Simonu Šaturovou a Jana Martiníka.

Bamberský orchestr je moderní. Má vlastní iphonovou aplikaci, je vidět na sociálních sítích, třeba asijské turné si nechal zvěčnit populárním fotografem Juergenem Tellerem. Koncertuje po Bavorsku i světě, provozuje orchestrální akademii i dirigentskou soutěž. Od skladatelů objednává kompozice, které pak hraje coby přídavky. A jako jeden z mála ještě natáčí.

Hned po nástupu Hrůša s Bamberskými vydal nahrávku Smetanovy Mé vlasti a u renomovaného Deutsche Grammophonu má brzy následovat album s hobojistou Albrechtem Meyerem.

"Natočená už je též Brahmsova Čtvrtá symfonie, první ze zamýšleného cyklu. Na každé desce chceme mít vždy jednu Brahmsovu a jednu Dvořákovu symfonii, což je pro německý orchestr s českým dirigentem případné," vysvětluje.

Hrůšu dnes ale poptávají nejen nahrávací společnosti. Nedávno debutoval s předními orchestry v Bostonu, Chicagu či New Yorku. Čeká ho spolupráce se špičkovým amsterdamským Royal Concertgebouw Orchestra, americkým Cleveland Orchestra či putovním Mahler Chamber Orchestra. Dostal pozvání do oper Covent Garden i v Curychu.

Sám to však za přelom neoznačuje. "Má zahraniční dráha je pozvolná, ale neochvějná. Jedenáct let jsem věrný svému stylu a také svému agentovi. Nikdy jsme na žádná angažmá netlačili. Orchestry se mnou chtějí samy spolupracovat a to je pro dirigenta největší radost."

Mění se jiné věci. Ještě před několika lety Hrůša líčil, jak všechny peníze utrácí za pořizování partitur. "Když si vzpomenu, kolik času jsem taky prostál u kopírky při xeroxování not, abych měl studijní materiál, to byly desítky hodin," líčí dirigent, kterému už dnes partitury opatřují orchestry, případně mu je věnují hudební vydavatelství.

Základní repertoár už Hrůša nashromáždil i nastudoval. Nejen Dvořáka a Janáčka, ale také Beethovena či Brahmse diriguje zpaměti. Studovat nepřestává, jen změnil proces. "Začátečník sice čte partituru ze všech sil, ale neví, kterým směrem vrhnout svoji energii. Nedovede tolik rozlišit podstatné od méně důležitého," vysvětluje Hrůša, který se naučil rozpoznávat rukopisy skladatelů.

"Nedávno jsem poprvé dělal třeba Dvořákovu Píseň bohatýrskou. Protože znám důvěrně čtyři jeho předchozí básně, byla pro mě už čirá radost číst stejnou řeč, akorát jinak formulovanou," líčí. "Zato když jsem nedávno prvně dirigoval takové dílo Alexandra Skrjabina, to bylo setkání s hudebním jazykem, s nímž jsem zkušenost ještě neměl. Samozřejmě to vyžadovalo intenzivnější práci."

Právě pílí Hrůša navazuje na svého někdejšího učitele Jiřího Bělohlávka. Pojí je také repertoárová spřízněnost či to, jak o hudbě uvažuje.

Poslední rozloučení

◼ Jakub Hrůša bude v neděli v pražském Rudolfinu dirigovat poslední rozloučení České filharmonie se zesnulým Jiřím Bělohlávkem.

◼ Dvořákovo Stabat Mater s Pražským filharmonickým sborem zazpívají interpreti, s nimiž skladbu v Rotterdamu nedávno uvedl ještě sám Bělohlávek: sopranistka Kateřina Kněžíková, mezzosopranistka Kateřina Jalovcová, tenorista Pavel Černoch plus basista Jan Martiník.

◼ Koncert začne v 18 hodin, přímý přenos vysílá ČRo Vltava, od 20.20 hodin se zpožděním také televize ČT art.

Když má Hrůša popsat svůj přístup, říká, že nikdy neusiloval o to, dirigovat "v transu nebo hyperaktivním rozpoložení, zásadní je dělat umění tak, aby pravdivě zrcadlilo, kým jsem". Což nevylučuje příval emocí, dodává.

Stav, kdy má při koncertě pod taktovkou stodvacetičlenné těleso, poeticky přirovnává ke "koupání se v kráse".

Přestože Hrůša umí ocenit formálnost, jako dirigent si prý považuje hravosti. "Je klíčem k psychickému zdraví, k tomu nebrat se přehnaně vážně," rozpráví, proč je to důležité také pro orchestr. "Aby z dirigenta cítil svěžest, že hráčům něco dovede odkrýt jinak než fádním způsobem. Dirigentskou profesi nelze dělat s příliš chtěnou zaťatostí," konstatuje.

Na dotaz, co ho uplynulá dekáda dirigování naučila, jmenuje třeba uvolněnost. "Brát některé věci tak, jak přicházejí. Naučit se něčemu dát volný průběh, nemít potřebu držet vše umanutě v ruce," říká.

Zrovna tato Hrůšova vlastnost bude nyní vystavena zkoušce. Dosud jako hostující dirigent působil u tokijského Metropolitan Symphony Orchestra. Dvakrát ročně za ním létal do Japonska. Bydlel v hotelu, s orchestrem byl zhruba dva týdny, během nichž nazkoušel vždy dva programy.

Teď bude za srovnatelnou dobu v Londýně muset zvládnout dvakrát tolik. "Londýnské orchestry mají ze všech, které jsem poznal, nejzběsilejší tempo. Philharmonia Orchestra zkouší většinu koncertních programů v pouhých dvou dnech," říká Hrůša.

S londýnským tělesem spolupracuje roky, nynější jmenování hostujícím dirigentem tedy bere spíš symbolicky. "Zřejmě budu víc sledován, posluchači i kritika mohou moji činnost hodnotit v delším horizontu," míní.

A londýnskému publiku se Hrůša představí ve velkém − koncem srpna bude v tamní Royal Albert Hall debutovat na špičkovém festivalu BBC Proms. Kromě Dvořáka, Martinů, Janáčka a Suka uvede také dvě části Mé vlasti, a dokonce husitský chorál Kdož jsú Boží bojovníci.

"Téma letošních BBC Proms je hudba reformace, tak jsem svůj debut hudebně zaměřil na husitské hnutí, českou formu reformace," vysvětluje.

I toto vystoupení bude symbolické − posledním českým dirigentem, který účinkoval na BBC Proms, byl vloni Jiří Bělohlávek. Jakub Hrůša jde v jeho stopách.

Související