Nahrávka Dvořákovy Stabat Mater s Českou filharmonií vyšla u labelu Decca tři týdny před nedávnou smrtí šéfdirigenta prvního českého orchestru Jiřího Bělohlávka.

"Jak symbolické!" chce se zvolat a nechat se unést dojemnou shodou okolností, v níž smrt velké osobnosti české hudby předznamenalo vydání zhudebněného textu o Panně Marii plačící nad ukřižovaným synem.

Impulz pro vznik samotné skladby bývá přičítán smutku Antonína Dvořáka nad smrtí jeho dcery Josefy. Navíc během práce na kompozici přišel skladatel o další dvě děti. Jiří Bělohlávek přidal svým odchodem k Dvořákově Stabat Mater novou legendu.

Skladatelovy bezprostřední pohnutky k vytvoření mohutného oratoria jsou ale sporné − časová paralela s úmrtím jeho dcery je velmi přibližná. U Jiřího Bělohlávka se nabízí metafora české hudby naříkající nad odchodem dirigenta, za nějž v této chvíli není náhrada.

Působivost nahrávky s Českou filharmonií ovšem není v mimohudebních výkladech, ale v samotném díle, které se s Bělohlávkovým naturelem setkalo možná nejniterněji z celé Dvořákovy tvorby.

Šéfdirigent se ještě vrátí

◼ Vydáním Stabat Mater série nahrávek České filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem nekončí. Připravené jsou další skladby, které Bělohlávek ještě před smrtí stihl natočit i schválit k vydání.

◼ Jsou mezi nimi Glagolská mše, Taras Bulba a Sinfonietta Leoše Janáčka, smuteční symfonie Asrael Josefa Suka a záznam Mé vlasti z Pražského jara 2014.

Stabat Mater skrývá svá dramata uvnitř, nekřičí na efekt, je konzervativně uspořádaná a nápaditě využívá staré kompoziční techniky. Ze sekvence, která bývá na Velký pátek součástí liturgie, vzniklo ve skladatelových rukou celovečerní dílo, jež by mohlo být pobožností samo o sobě. Důvěrně známou řečí vypráví univerzálně srozumitelný obsah.

První, takřka dvacetiminutová část se odvíjí v sonátové formě, hudební materiál se v poslední, desáté části znovu vrací. Připomínkou symfonického uvažování se tak uzavře ohromný hudební oblouk, který vyrůstá z pianissima a nakonec se do něj opět ponoří.

Mezitím se ale Antonín Dvořák obrací až někam k baroku, přísně vedenému kontrapunktu, ale také střídání afektů − není divu, že v roce 1883 zněla Stabat Mater londýnskému publiku odkojenému Händelem čímsi důvěrně známým.

Dvořák ovšem nebyl epigon − staré formy byly jen podkladem pro osobitou hudební práci a kombinaci vznešenosti, pokory a jasu, který nakonec dílu dominuje navzdory tragickému námětu.

Jiří Bělohlávek nebyl dirigent velkých vnějších dramat − patřilo to k poznávacím značkám jeho osobitosti, ale také jako by velkým dramatickým vrcholům v jeho podání občas něco chybělo.

Dvořákově Stabat Mater v jeho interpretaci nechybí nic, skladba se zdá být napsaná pro něj. Ovšem ne jako žalozpěv, je zkomponovaná tak, aby ji Bělohlávek špičkově a pravdivě interpretoval. Nechává výrazně hovořit vnitřní hlasy, melodické oblouky zpívá, ale neulpívá na nich, dynamické vrcholy vyrůstají jako pomalu vynucené vnitřním tlakem a struktura hudby v nich při veškeré monumentalitě nepřestává být čitelná.

Album

Antonín Dvořák: Stabat Mater
Česká filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek, Eri Nakamuraová – soprán, Elisabeth Kulmanová – mezzosoprán, Michael Spyres – tenor, Jongmin Park – bas
Decca 2017

Česká filharmonie hraje pod Bělohlávkovýma rukama jako perfektně vyvážený mechanismus sestavený ze špičkových součástek. Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem je krásně srozumitelný a nenechává zapadnout jediné slovo.

Sólové party zpívají sopranistka Eri Nakamuraová, mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová, tenorista Michael Spyres a basista Jongmin Park. Tvoří kvarteto dobře ovládaných a především dobře se pojících hlasů − dostatečně objemných a znělých, ale bez exaltovaných manýr.

Všichni jsou tu součástí srozumitelné a jasně provedené koncepce. I tak stroze se dá popsat záplava citu, která z Bělohlávkovy nahrávky možná netryská, ale důstojně a nezadržitelně plyne.

Související