Mozartovský kult má takovou sílu, že i více než dvě století po skladatelově smrti dokáže hrát významnou roli v ekonomice a tvorbě image divadel i celých měst − obyvatelé rakouského Salcburku by mohli vyprávět.

Praha a Stavovské divadlo měly v tomto směru výjimečné štěstí: Mozart ve městě nejen několikrát pobýval, ale také zde osobně řídil světovou premiéru Dona Giovanniho. Opery všech oper, jak ji pojmenoval spisovatel fantastických a hororových textů E. T. A. Hoffmann. Mimo jiné sám titulní hrdina Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky, která se odehrává právě během představení Dona Giovanniho.

Od premiéry Mozartova Dona Gio­vanniho, jež se uskutečnila 29. října 1787, tento měsíc uplyne 230 let. Dílo se po celou tu dobu intenzivně hrálo, což se o ostatních Mozartových operách říct nedá.

Don Giovanni se neztratil ani ve hřmotu napoleonských válek, za nimiž kráčela velká francouzská opera a romantismus. Společenské komedie Figarova svatba nebo Così fan tutte se po Mozartově smrti dostávaly do jakéhosi útlumu a čekaly na novou vlnu obliby. Avšak Don Giovanni, libertariánský rebel proti morálce, společnosti i Bohu, své místo našel vždy.

Při premiéře roku 1787 muselo být fascinující, když na jevišti stanul charismatický barytonista a na celé kolo zpíval: "Ať žije svoboda!" Císař Josef II. před pouhými šesti lety svým patentem zrušil nevolnictví, dva roky ještě chyběly do začátku Velké francouzské revoluce.

Tím charismatickým barytonistou byl tehdy teprve jedenadvacetilteý Luigi Bassi. Don Giovanni s mladým pěvcem v titulní roli dnes evokuje spíš studentské představení, i představitelkou Donny Anny byla roku 1787 teprve čtyřiadvacetiletá Teresa Saporiti. Divadelní společnost Domenica Guardasoniho ale měla velmi dobrou úroveň, Mozart jí věřil a premiéra slavila fantastický úspěch.

Stavovské − tehdejší Nosticovo − divadlo zažilo událost, jejíž účastníci samozřejmě netušili, že jsou svědky historického momentu. Opera byla tehdy spotřební zboží, nová díla vznikala jedno za druhým, publikum se chtělo bavit a očekávalo stálý přísun nových podnětů. Podle toho ale také vypadaly produkce, které by dle současných měřítek sotva obstály.

Dnes i ty největší operní domy uvádějí jen kolem pěti premiér do sezony, všechna díla se pečlivě studují. Vytvářejí se nové inscenace, scénická řešení i kostýmy. Publikum chodí na premiéru jako na událost, od jejíž úrovně očekává splnění festivalových parametrů. O něčem takovém se v době premiéry Dona Giovanniho nikomu ani nezdálo.

Slavná, tisíckrát omletá a zřejmě i pravdivá je historka o tom, jak Mozart dodal partituru předehry až na poslední chvíli a orchestr ji hrál z listu.

Osudové tóny zahájení, které v závěru opery ohlásí příchod Komturovy sochy, tedy v Nosticově divadle všichni slyšeli úplně poprvé − včetně samotného Mozarta, jenž představení vedl.

Zbytek opery se samozřejmě zkoušel, ale Mozart dorazil do Prahy až začátkem října 1787 a na zkoušky vzhledem k divadelnímu plánu nepřipadlo víc než šestnáct dní. Například ve Vídeňské státní opeře jsou sice dnes schopní vystřihnout perfektní představení Dona Giovanniho i bez přípravy, ale tam už svoje party všichni dokonale znají a mnohokrát je hráli.

Don Giovanni je dílo neobyčejně komplexní. Dnes je poměrně těžké si představit, jak zvláštně tehdy muselo znít. Byl to neobyčejný nápor nejen na posluchače, ale také na hudebníky, kteří se museli mnohem víc soustředit na celkové ztvárnění svých rolí než na zazpívání jednotlivých árií.

Zvlášť pražská verze opery − ještě před rozšířením pro vídeňské uvedení − je úžasně koncentrovaná a měla by plynout jako velký hudebně-dramatický proud.

Je skutečně otázka, jak asi ten proud mohl v říjnu 1787 v Nosticově divadle vypadat. Kolik v něm bylo z komplexnosti, kterou do něj Mozart vložil a již dnes každý automaticky očekává. Jak často se během představení improvizovalo a kolikrát se celá opera nerozsypala jen díky pohotovosti hudebníků.

Dnešní divák by takového Dona Gio­vanniho asi přijal těžko, ovšem tehdejší publikum bylo v situaci lidí, kteří slyší nové a podmanivé dílo − řekněme jako dnes na novince Američana Philipa Glasse. Poslouchalo mladé, energické hlasy a užívalo si herecké umění Luigiho Bassiho, které ho neopustilo ani poté, co ještě před třicítkou ztratil hlas.

Publikum se v pondělí 29. října 1787 sešlo v takovém počtu, že se přes nával před divadlem dovnitř stěží dostávali i šťastní majitelé lístků. A ti potom uviděli zázrak − zaprvé proto, že jej vidět chtěli, a zadruhé proto, že se opravdu stal.

Přiznaně historicky

◼ Plácido Domingo bude Dona Giovanniho ve Stavovském divadle dirigovat 27. a 29. října, oba večery už jsou vyprodané.

◼ Inscenace se koná u příležitosti 230. výročí historické premiéry opery, využije tak již hotové scény Josefa Svobody z 60. let minulého století a kostýmů, které později vytvořil držitel ceny Oscar Theodor Pištěk.

Po uvedení Figarovy svatby v prosinci 1786 se Mozart vrátil do Prahy po necelém roce a předchozí úspěch proměnil v opravdový triumf ducha nad časem. V Donu Giovannim viděl jako tvůrce hudebního dramatu natolik dopředu, až se zdá být signifikantní, že rozverný citát z Figarovy svatby zazní jen jako doprovodná hudba, jejíž pomocí domácí kapela svému pánovi zpříjemňuje večeři.

Inscenace, kterou letos ve Stavovském divadle u příležitosti 230. výročí světové premiéry Dona Giovanniho bude dirigovat Plácido Domingo, vychází z legendárního ztvárnění tvůrčího týmu tvořeného režisérem Václavem Kašlíkem, scénografem Josefem Svobodou a kostýmním výtvarníkem Janem Skalickým.

Jejich verze z roku 1969 zrcadlila hlediště Stavovského divadla na scénu v geniální optické zkratce − mezi pěvci a publikem se setřela hranice, oddělené světy se najednou přirozeně prostupovaly. Lóže na jevišti byly pohyblivé, otvíraly výhledy do krajiny a podporovaly variabilitu scény, ale převládal dojem jednotného prostoru. Komtur se zjevil jako ohromující stínový přízrak.

Inscenace − a především její scénografické řešení − se od té doby dočkala již dvou obnovených uvedení. V roce 2002 se úkolu ujal režisér Ladislav Štros a v roce 2006 tehdejší ředitel opery Národního divadla Jiří Nekvasil. Ve Svobodově mimořádně působivé scéně odehráli v témže roce svůj prvomájový Evropský koncert v Praze i Berlínští filharmonici s dirigentem Danielem Barenboimem a sólistou Radkem Baborákem.

Jiří Nekvasil se k obnově mimořádné inscenace vrátí i letos, kdy bude oslavy dvousettřicátých narozenin Dona Giovanniho řídit od dirigentského pultu Plácido Domingo. Praha si do svého mozartovského alba zařadí patřičně nablýskanou společenskou událost.

Související