Britský skladatel a kontrabasista Gavin Bryars v Praze naposledy sklidil potlesk za experimentální dílo vycházející z představy zvuku kapely, jež hraje na potápějícím se Titaniku. Dnes Bryars v pražském Divadle Archa v rámci festivalu Struny podzimu uvede zhudebněné Shakespearovy sonety.

A zřejmě je snazší říct, co diváci neuslyší: nebudou to sonety o spalující lásce, květech krásy ani radostných jarních dnech. "Všichni si vždy vybírají milostné sonety. Já jsem záměrně zvolil ty abstraktnější, filozofičtější, které se zabývají smrtí, pamětí či během času," vysvětluje v rozhovoru pro HN Bryars.

Stejně tak diváky nečeká hudba jakkoliv náročná na vstřebání. "Tvořím současným jazykem, avšak nikterak zásadně avantgardním. Snažím se psát tak, abych zaujal, nejdu ve stopách Stockhausena či třeba Ligetiho. Používám melodie, slova a povědomé hudební prostředky," říká.

Projekt nazvaný Nothing Like the Sun vznikl ze zakázky, kterou Bryars roku 2007 dostal od Královské shakespearovské společnosti a Opery North v anglickém Leedsu. Pro tehdejší shakespearovský festival vyzvali Bryarse, aby zhudebnil osm sonetů. Projektu se zúčastnilo pět dalších umělců včetně irského zpěváka a herce Gavina Fridaye, který nyní s Bryarsem přijíždí do Prahy − v rámci večera uvede 40. sonet ("Má lásko, vezmi si mé lásky všecky již…").

Bryars bude od kontrabasu řídit osmičlenný ansámbl. Hlavní party zazpívají tenorista John Potter, někdejší člen slavného Hilliard Ensemble, a sopranistka Sarah Daceyová, která se specializuje na současnou a barokní hudbu. V první půlce večera zazní nedávná Bryarsova instrumentální díla.

Ve druhé části začne herec Friday recitovat sonety za hudebního doprovodu, načež se k němu přidají Potter a Daceyová − někdy budou zpívat sami, jindy společně. Tím se projekt liší od původní podoby z roku 2007, kdy herci nejprve recitovali, až poté se zpívalo.

"Bylo užitečné nejprve slyšet slova, která se při zpěvu různě protahují a nemusí jim být vždy rozumět. Jenže ve finále večera trochu padal řetěz," vysvětluje Bryars, proč teď recitaci a hudbu spojil.

Hudebně prý vycházel ze středověkých madrigalů, které už dříve skládal k sonetům italského básníka ze 14. století Franceska Petrarky. "Když jsem z italštiny přepnul do své rodné angličtiny, zjistil jsem, jak je těžké najít pro ni odpovídající rytmy," podotýká skladatel.

Ten prý chtěl, aby všechny sonety cosi hudebně spojovalo a přitom měl každý jeden výrazný rys. Ve dvou případech pomohl text. "Sonet 128 zmiňuje hru na klávesy, proto jsem ho zakončil melodickým náběhem k árii jako z pozdní renesance či baroka," popisuje.

V sonetu 102 se pro změnu píše, že také slavík vždy zpívá jen z jara a v háji. "To mě přivedlo k sopránové árii s vysoko posazenou melodií pro klarinet," říká Bryars. V jiných třech sonetech bude perkusista zase hrát na cimbál.

"Nikdy bych neskládal podbízivě, protože tím publiku naznačujete, že o něm nemáte vysoké mínění," říká Bryars. "Snad jsem vytvořil hudbu, která diváky vezme na jakousi cestu. A snad mě na ní najdou," dodává.

Související