Rudolf Firkušný se již ve 40. letech minulého století stal prvním českým pianistou, který se proslavil v mezinárodním měřítku. Pravidelně koncertoval na několika kontinentech, natáčel pro přední nahrávací společnosti.

Na letošním ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného se však posluchači budou moci seznámit také s méně známou stránkou jeho uměleckého profilu. V podání pianisty Tomáše Víška ve čtvrtek 23. listopadu v Koncertním sálu Pražské konzervatoře zazní i několik Firkušného vlastních skladeb.

Stojí za to podotknout, že většina dochovaných Firkušného kompozic pochází z jeho mládí a často i z období raného dětství. Byl známým "zázračným dítětem" a již od svého prvního veřejného vystoupení v červenci 1920 uváděl vlastní skladbičky a také pohotově improvizoval na zadaná témata.

Co se hodnocení Firkušného improvizací týče, bohužel jsme odkázáni pouze na dobová svědectví a hudební kritiky. Jediný záznam Firkušného improvizace na zvukovém filmu ve studiu Léona Gaumonta se zatím nepodařilo objevit. I přes naléhání rodiny je mladý pianista zřejmě nikdy nezapsal do not.

V jeho archivu na Juilliard School v New Yorku, kde vyučoval od roku 1965 až do své smrti, se nacházejí pouze ukázky zadaných témat.

Ze záznamů je zřejmé, že některé fantazie na lidové písně − například Teče voda, teče − postupem času dospěly do víceméně definitivní podoby, kterou už pak pianista neměnil. Nicméně paralelně s improvizacemi vznikaly i první skladby zapsané, které se většinou dochovaly a jsou dokladem jeho nepochybného hudebního talentu.

Vlastní skladbičku s názvem Humoreska hrál Firkušný i při přijímacích zkouškách na nově otevřenou konzervatoř v Brně. Takového uchazeče tam zřejmě nikdy poté neměli − bylo mu šest let. Na konzervatoři pak studoval pod vedením samotného Leoše Janáčka, který mu zadával klasická cvičení z harmonie či náměty k tvůrčí kompozici podle vybraného obrazu nebo nálady. Společně také prozkoumávali nové partitury skladeb Janáčkových i jeho současníků Clauda Debussyho, Igora Stravinského a dalších.

Janáček však nebyl jeho jediným učitelem kompozice. Ještě v Brně Firkušný studoval i pod vedením Jaroslava Kvapila, po přestupu na konzervatoř v Praze pak pod vedením Rudolfa Karla a krátce u Josefa Suka.

Naprostá většina Firkušného skladeb je určená klavíru. Zbytek tvoří písně − většinou na texty českých autorů jako Fráni Šrámka, ale také čínského básníka Kao-ši − a smyčcový kvartet.

První skladbičky jsou programní, později se objevují tradiční formy jako preludia, variace, bagately, rondino či suita a taneční formy jako foxtrot a valčík. Vrcholem je Koncert pro klavír a orchestr, s nímž roku 1929 absolvoval kompoziční studium na konzervatoři v Praze. Mladého autora tehdy doprovodila Česká filharmonie pod taktovkou Františka Stupky. Kritika dílo označila za technicky zvládnuté, ale nepříliš originální.

Nicméně v té době již bylo zřejmé, že si mladý virtuos bude muset vybrat, kterou cestou se dále ubírat. Firkušný byl již známým koncertním umělcem i na zahraničních pódiích. A přestože po improvizaci na recitálu v Paříži se dočkal přirovnání k Franzi Lisztovi, jeho vlastní umělecké svědomí bylo příliš přísné.

V pozdějších letech se ke komponování vracel jen sporadicky a většinu dochovaných náčrtů nedokončil. Pro své recitály pořídil transkripci Černohorského varhanní fugy, Smetanovy Vltavy a spolu se skladatelem Vilémem Tauským upravil Polku a Skočnou ze Smetanovy Prodané nevěsty.

Tato transkripce patřila k jeho oblíbeným a žádaným koncertním přídavkům. Bohužel kvůli nevyřešené otázce autorství je její vydání stále v nedohlednu.

Související