Pravidla směšného chování. Tak se jmenuje nová próza Emila Hakla (1958), která by měla vyjít v letošním roce. Autor debutoval na začátku 90. let básnickou sbírkou Rozpojená slova, většího ohlasu se však dočkal až o deset let později, kdy se představil jako prozaik. 

Vydal povídkové knihy Konec světa a O létajících objektech, romány Intimní schránka Sabriny Black a Let čarodějnice a také novelu O rodičích a dětech, za niž v roce 2003 získal Magnesii Literu v prozaické kategorii. Novela se také stala předlohou stejnojmenného filmu Vladimíra Michálka.

HN: Ve vaší nové knize Pravidla směšného chování lze vidět návaznost na novelu O rodičích a dětech... 

Návaznost je tam spíš tematická než stylová. Chtěl jsem uzavřít některé tematické okruhy z předešlých knih, posunout je do definitivní podoby a dál se jimi nezabývat. Začít psát jinak, pokud vůbec. Mimochodem myslím, že novela O rodičích a dětech je přeceňovaná kniha, jde vlastně jen o rešerši, o pouhý záznam hovorů s otcem. Ale ono je to asi fuk - kolik za vámi přijde lidí, tolik slyšíte názorů. Jen je mi divné, že zrovna tahle kniha je překládána do všech možných i nemožných jazyků.

 

HN: To zní, jako by vaše ostatní knihy na novelu O rodičích a dětech nějak žárlily.

Ona je to spíš určitá únava z Rodičů a dětí. Jak na tom textíku vždy znovu spolupracuji s překladatelem, jsem nucen si pokaždé uvědomit, do jaké míry by měl být přesnější, stručnější, jasnější. Že je tam spousta vaty a spousta zásadních informací naopak chybí. Teď se tedy ledy prolomily a Marek Tomin překládá do angličtiny román Let čarodějnice. No jo, to taky není zrovna stručný text.

 

HN: Říkáte, že chce začít psát jinak. Bude vás to ale vůbec bavit?

To se člověk nedozví, dokud to nezkusí. Loni jsem u sestřenky v Úvalech vyrobil z keramické hlíny oběšence, vypálil ho v peci a vida - vyskytl se zájemce, který jej touží zakoupit. Tak třeba začnu vyrábět sebevrahy, byla by to osvěžující změna.

 

HN: Díky překladům knihy O rodičích a dětech jezdíte po Evropě. Dostáváte tedy také nabídky na různá stipendia?

Ano, ale to je spíš pro tatíky a mamky, co si potřebují odpočinout od rodinného provozu, já mám doma na psaní klidu dost. Jiná věc je jezdit někam provozovat autorské čtení. To mě baví pořád, živý kontakt s publikem - pokud nějaké přijde - má specifické kouzlo, atmosféru a grády.

 

HN: V Pravidlech směšného chování opět užíváte hodně esemesek. Vymýšlíte si je, nebo si je z telefonu opravdu opisujete za účelem pozdějšího literárního využití?

Není třeba nic vymýšlet. Textovky se mi spontánně připlétají do textů, stejně jako se mi pletou do života. Nedávno mi jedna chytrá, vzdělaná mladá holka tvrdila, že slova jako mail nebo SMS podle ní do literatury vůbec nepatří, kdežto milostná korespondence ano - během debaty vyřídila pět až šest SMS.

Jistě, dopisy v šuplíku nahradil flash disk. Ale jinak nevidím důvod, proč tenhle typ komunikace nějak zvlášť komentovat či vydělovat z okolního textu.

 

HN: Taky v nové knize píšete, že jste se oženil s klávesnicí. Přitom jste chodil na rande už v době, kdy i pevná linka byla ještě vzácností. Jak se vztahy kvůli tomuhle posunu změnily?

Valná část vztahů se odehrává na síti. Potíž je, že se tam někde ztrácí osobní rozměr. Běžný neurotik - což jsme skoro všichni - má sklon vidět v obyčejném vtipu osten výčitky, v okrajové poznámce projev nesouhlasu či žárlivosti. Ale zase se už nemusí tolik chodit do těch kin a kaváren, není třeba brouzdat ve čtyři ráno Stromovkou a zmateně se líbat.

Stromovka je ostatně v takovém stavu, že se tudy ani chodit nedá, celá Letná se hýbe. Známý, který tam bydlí, na to přišel tak, že toaletní prkénko, které dvacet let drželo nahoře, začalo jednoho dne padat a už nepřestalo.

 

Související