I. díl (1966 - 2006)
II. díl (1986 - 2006)
Dybbuk, Praha 2007 a 2009.
576 a 567 stran.
498 Kč a 498 Kč.
Dnes už se nepíší básnické manifesty ani nevycházejí skupinové sborníky. V současnosti převažuje snaha poezii zpřehlednit a uzavřít do velkých antologií. Tak vyšly třeba svazky Na tvrdém loži z psího vína (1998) či Lepě svihlí tlové (2002). V loňském roce pak dokonce Karel Šiktanc a Karel Piorecký uspořádali knihu s názvem Nejlepší české básně 2009. Tyto antologie - stejně jako školní čítanky - utvářejí takzvaný literární kánon. Problém je, že v nich vždy někomu nějaký autor chybí - a každému někdo jiný. Básník Ivan Wernisch tak také sestavil trojdílnou antologii básníků "zapadlých, opomíjených a opovrhovaných" - Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2001), Píseň o nosu (2005) a Quodlibet aneb Jak se komu co líbí (2008).
Nakladatelství dybbuk završilo ambiciózní projekt dvoudílné, více než tisícistránkové Antologie české poezie, která zahrnuje básníky publikující v letech 1966 až 2006 oficiálně, v samizdatu i v exilu.
Od Jaroslava Seiferta, ověnčeného Nobelovou cenou, až k internetovým "nickname" poetům shromáždili editoři na tři sta padesát jmen, která zařadili do svého kánonu.
S Janem Štolbou na průzkumu krajinou poezie - čtěte ZDE
Spisovatelé o knihách: Poezie mrtvoly na podlaze - čtěte ZDE
Zdánlivě to vypadá, že se zde sešlo všechno, co mělo v novodobé tuzemské poezii ruce a nohy. Vášnivé ohlasy však ukazují, že u podobných výběrů bude vždy někdo někomu chybět a někdo přebývat.
Navíc se zde, hudebním jazykem řečeno, setkaly na jedné desce nahrávky opery, heavy metalu i dechovky, což je pro některé fankluby jako červený hadr pro býka.
Antologie v diskusi
Skandál č. 1: Editoři zařadili do antologie, a tím pádem i do kontextu současné české literatury, taktéž dlouho opovrhované "režimní" bardy typu Karla Sýse či Michala Černíka.
Dvacetiletí tabuizace a vysmívání snad ale bylo dostatečným trestem za jejich nezasloužená privilegia. Teď ať se před čtenáři utkají texty, a nikoli občanské postoje, je-li to vůbec možno oddělit.
Skandál č. 2: Rozčlenění básníků do skupin. Krom "sýsovců" tu najdeme surrealisty, spiritualisty, underground, experimentátory či autory exilové. U některých seskupení lze vystopovat sounáležitost, pravda, jen s velkou dávkou fantazie.
Možná stačilo spolehnout se na abecedu, i když si lze velmi dobře představit nářky, jak může být Reynek vedle Rejžka či Šebek vedle Šiktance?! Napříště možno doporučit po vzoru dadaistů tahat autory z klobouku.
Skandál č. 3: Jak to, že má někdo k dispozici tři a jiný jen jednu stranu na prezentaci? Toť samozřejmě problém subjektivity vkusu, s čímž se v podstatě nedá nic dělat. Horší je, že ani na třech stranách autora kloudně nepředstavíte.
Nadále se proto zdá nedostižná antologie A co básník z roku 1963, kde šlo především o texty a až pak o jména. Cílem nebylo vybrat básně, které jsou pro autora charakteristické, ale ty, jež jsou dobré - samozřejmě dle osobního vkusu.
Skandál č. 4: Co tam dělá ten a tamten, a když už tam jsou, proč tam tedy není i ten a ten? Ano, tato antologie nesází jen na jistoty. Přináší i příležitostné básníky či méně známá jména, za nimiž nestojí žádná vlivná lobby. Ne se všemi se čtenář ztotožní, někteří budou příjemným objevem.
Pokud by se dalo jmennému rejstříku něco vyčítat, pak malé zastoupení žen. Ze sto osmdesáti tvůrců prvního dílu je básnířek pouhých dvacet dva, a to ještě jedna psala pod jménem Jan Kameník.
Okřídlená hovénka
Antologie české poezie je pokusem o ekumenickou rekapitulaci, impulzem k diskusi, dokumentem jedné kapitoly.
Krom "veršelínů", jak veršům říkával Karel Marysko, obsahuje nesmírně cenné fotoportréty plachých básníků i medailony s řadou zajímavých informací.
Kdo ví, že ředitel Národní galerie Milan Knížák napsal sbírku Okřídlená hovénka, že básník Daniel Strož má na svém kontě i knihu o Lisabonské smlouvě, že lyrik Jaroslav Čejka začal psát detektivky - Smrt v reality show - či že Karel Sýs má zálibu v lidové pornografii, k níž se tu konečně přiznal?
Ano, česká poezie je džungle, v dobrém slova smyslu. Editoři v čele s Janem Šulcem a Jakubem Šofarem postavili uprostřed spletitých lián svou antologií malý rozcestník.
Je už jen na čtenáři, zda se vydá zanadávat si na lidstvo s Divišem, zajamovat s Kainarem, zavzpomínat s Blatným, zasmát se s Fryntou či zanořit se do melancholie s Ivo Šmoldasem - to je ten decentní pán ze zábavných televizních pořadů, který kdysi psával docela dobré básně.
A autoři, na které se zde nedostalo, nemusí zoufat. Ivan Wernisch je jistě zařadí do některé své příští antologie zapomenutých poetů.
Snímek z právě vydaného dílu antologie zachycuje nymburského básníka, přítele Bohumila Hrabala a cellistu v orchestru Národního divadla, Karla Maryska, který se nechal na počátku 80. let vyfotografovat se svou múzou.
