Informace o knize

Fernando Pessoa
Dopisy přátelství, lásky a magie. Příběhy Pessoova života
(Přeložila Pavla Lidmilová)
Argo, Praha 2009.
188 stran. 258 korun.

Bilingvní autor z Lisabonu

Fernando Pessoa (1888 - 1935) se narodil v Lisabonu, po otcově smrti se však matka znovu provdala, a jelikož otčím byl portugalským konzulem v Durbanu, rodina se přesunula do Jižní Afriky. V tamních anglických školách se zrodila Pessoova bilingvnost.

Poezii později tedy psal i anglicky a také se živil obchodními překlady. Po návratu do Lisabonu totiž zahájil vysokoškolská studia, která však brzy opustil.

Řadu básní publikoval časopisecky a pod různými jmény, knižně však vyšla pouze sbírka Poselství (1934). O co méně textů bylo publikováno za autorova života, o to větší je jeho literární pozůstalost.

Česky vyšly knihy Heteronyma, Za noci našeho bytí, Faust, Bankéř anarchista, Testament sebevraha barona de Teive, Ďáblova hodina, Opiárium a jiné básně Álvara de Campos, Nevinnost je nemyslet a Kniha neklidu.

Při čtení Dopisů přátelství, lásky a magie si člověk nejdřív občas pomyslí: Není to neslušné, číst cizí korespondenci? Později už je ale do světa Fernanda Pessoy natolik ponořený, že tato otázka odplyne.

Ale je tu ještě další: Jsou dopisy součástí díla lisabonského autora, či jen svědectvím o jeho životě? Spíše "jen" to druhé. Avšak Fernando Pessoa patří k velkým autorům počátku dvacátého století a znalost jeho díla a života je nejen sama o sobě přitažlivá, ale dá se rovněž považovat za investici do budoucna.

Zatímco u velké řady současných překladových titulů totiž člověk "riskuje", že se jejich čtení ukáže jako ztráta času, o díle Fernanda Pessoy si potenciálně může popovídat v leckterém koutě světa třeba zítra - nebo i za dvacet let. Však také portugalský básník a prozaik psal pro budoucnost - za života publikoval jen zlomek svého díla, a to povětšinou časopisecky.

Svědomitě však svými rukopisy plnil slavnou truhlu. Ta byla přede dvěma roky prodána za padesát tisíc eur. Samotný obsah však byl již předtím vyjmut a zpracován do objemného Slovníku Fernanda Pessoy a portugalského modernismu.

O zdejší zpřístupňování Pessoova díla se již od šedesátých let stará překladatelka Pavla Lidmilová. Díky ní tak mohli čeští čtenáři objevit Knihu neklidu - "sepsanou Bernardem Soaresem, pomocným účetním v městě Lisabonu" - či přede dvěma roky básně Alberta Caeira.

Život mi nabil

Fernando Pessoa totiž vytvářel takzvané "heteronymní" autory, pod jejichž jmény nejen psal, ale jimž dokonce vymýšlel i životopisy. A v tomto směru byl opravdu důkladný: zmíněná kniha básní Alberta Caeira je tak vybavena předmluvou Ricarda Reise a doslovem Álvara de Campos - je třeba dodávat, že všichni tři byli pouze výplodem fantazie Fernanda Pessoy?

Podobně rozeklaně se ukazuje v Dopisech přátelství, lásky a magie privátní život Fernanda Pessoy. Rozeklaně, nikoliv schizofrenně. Svazek nejprve přináší dopisy básníku Armandu Cortes-Rodriguesovi. Listy pocházející především z let 1914 - 1916 jsou tedy pouze od Fernanda Pessoy.

Jeho mladší přítel, pocházející z Azorských ostrovů, si je totiž pečlivě schovával, jako by tušil, že později dojdou ocenění. V korespondenci se mluví téměř výhradně o literatuře a možnostech publikování... a přesto, že je psal sám mistr, nepatří tato část knihy k těm nejpřitažlivějším - jako by Fernandu Pessoovi chyběl stejně výrazný partner do diskuse.

Ten se však objevuje později, v korespondenci s Máriem de Sá-Carneirem. V této části zas pro změnu převažují dopisy od Mária de Sá-Carneira, který pobýval v Paříži a dlouhou dobu jej finančně podporoval otec.

Občas se ale přece jen objeví i dopis Fernanda Pessoy, jenž tehdy prožíval těžkou psychickou krizi: "Plují lodě do mnoha přístavů, ale žádná tam, kde by život nebolel, ani se nelze vylodit někde, kde se zapomíná... Za dnů, kdy je mi v duši jako dnes, pociťuji celým vědomím svého těla, že jsem smutné děcko, kterému život nabil. Postavili mě do kouta, kde je slyšet, jak si druzí hrají. Cítím v rukou rozbitou hračku, kterou mi zlomyslně podstrčili."

Přátelé sice žili v odloučení, ale jako by na sebe byli napojeni - krize se tak nevyhnula ani daleko impulzivnějšímu Máriu de Sá-Carneirovi (1890 - 1916), a to i proto, že finanční podpora od otce začala slábnout. Mladý spisovatel několikrát Fernandu Pessoovi přesně popisuje svou budoucí sebevraždu - až se opravdu rozhodne užít pět lahviček strychninu...

Žena je prostě hloupá, když uvěří muži

Básník Jorge de Sena později napsal, že "Sá-Carneiro byl Pessoovi Wertherem, který se zabil, aby on mohl dále žít".

O čtyři roky mladší dopisy z druhého oddílu pak ukazují zase poněkud odlišného Fernanda Pessou. Jedná se o milostnou korespondenci s devatenáctiletou písařkou Ofélií Queirozovou. Tady se vyjevuje autorův život jako normální - dopisy jsou plné milostného žvatlání, které někdy provozuje či provozoval každý, ať už v dopisech, v telefonu, či v esemeskách.

Fernando Pessoa se ale ukazuje jako normální umělec i v tom, že na zvyšující se Oféliin tlak propojit zamilovanost se vstupem do manželství odpovídá ochlazením své náklonnosti.

V posledním dopise zklamaná Ofélie cituje slova své známé: "Žena, která uvěří muži jedno jediné slovo, je prostě hloupá; když někdy některý z nich bude předstírat, že kvůli vám zvedá k ústům otrávenou číši, rychle mu ji tam vlijte, protože zbavíte svět dalšího podvodníka."

Jiný oddíl, jiný Pessoa

Fernando PessoaPo devíti letech je korespondence mezi Fernandem a Ofélií sice krátce obnovena, ale nic se již nezmění. Ofélie se vdala až po spisovatelově smrti v roce 1935... V Knize neklidu Fernando Pessoa podotýká: "Nikdy nikoho nemilujeme. Milujeme pouze představu, kterou si o někom uděláme. Milujeme tedy nějaké své pojetí, zkrátka a dobře sebe samé."

Při čtení korespondence se opravdu zdá, že v každém oddíle je to jiný Fernando Pessoa a že jeho listy přátelům nemají s dopisy mladé krásce nic společného - v ničem se nepropojují, stojí vedle sebe. I když do vztahu Fernanda a Ofélie komicky zasahuje Álvaro de Campos: "Fernando byl například někdy trochu zmatený, hlavně když se představoval jako Álvaro de Campos.

To mi pak říkal: ,Dnes jsem nepřišel já, ale můj přítel Álvaro de Campos...' ...Já jsem mu na to odpovídala: ,Nesnáším toho Álvara de Campos. Mám ráda jenom Fernanda Pessou.'" Jako by Fernanda Pessou jeho plachost neustále vyháněla z vlastního života do světa literatury, do fikce.

Čiň, co chceš

Závěrečná část knihy přináší ještě další polohu Fernanda Pessoy, totiž jeho zájem o spiritismus a astrologii... V letech 1929 - 1931 si korespondoval s anglickým mágem a astrologem Aleisterem Crowleym, který své dopisy zahajoval větou: "Care Frater, čiň, co chceš, budiž celý zákon."

Diskutéři se dohadují, kdo koho navštíví... Nakonec přijíždí Crowley do Lisabonu, v doprovodu Hanni Larissy Jaeger, známou jako Šarlatová žena. Ta pak údajně záhadně zmizela - ve skutečnosti odjela do Berlína -, a nakonec zmizel i sám anglický mág.

Ale to už byla zase invence Fernanda Pessoy, který stvořil řadu článků popisujících Crowleyho zmizení. V téže době si lisabonský autor ovšem s anglickým mágem, jenž pobýval v Německu, stále dopisoval...

Závidím všem, že nejsou já...

Dopisy přátelství, lásky a magie přináší Pessoů hned několik - ať už z hlediska tematického či časového. Autorova osobnost se tedy skládá z mnoha částí, jako celek však zůstává nanejvýš výrazná - i sedmdesát pět let po smrti.

Ostatně Fernando Pessoa v Knize neklidu dokázal sám sebe přesně charakterizovat: "Závidím všem lidem, že nejsou já. Jelikož ze všech nemožností mi tahle vždycky připadala největší, právě ona podmínila mou každodenní touhu, mou beznaděj všech smutných chvil."

Související