Samozřejmě, že existují velké rozdíly mezi kulturami a že je vnímám, říká nositel Nobelovy ceny za literaturu Gao Xingjian (1940), který v osmdesátých letech odešel z Číny do francouzského exilu a nyní píše jak čínsky, tak francouzsky.

"Je jistě obrovský rozdíl i mezi českou a francouzskou kulturou. Ovšem podle mě tyto rozdíly vlastně nejsou důležité."

Jeho rozsáhlý román Hora duše (1990) právě vydalo v překladu Denise Molčanova nakladatelství Academia. Autor jej přijel osobně představit v rámci Festivalu spisovatelů Praha, který dnes končí.

HN: Vnímáte Horu duše jako své nejdůležitější dílo? A měl jste po tomto románu stejnou potřebu psaní jako předtím?

Román jsem psal pouze pro sebe a mohl by být ještě tlustší. To, že jsem jej ukončil v určité chvíli, bylo ovlivněno vnější okolností - masakrem na náměstí Nebeského klidu. Ještě jsem tehdy na tomto románu pracoval, ale řekl jsem si, že už jej musím vydat a také že musím začít nový život v exilu.

Byl to vlastně takový předěl. Od okamžiku, kdy jsem se přestěhoval do Paříže, jsem toho měl tolik, co jsem chtěl napsat. A tolik pozvání na různé festivaly a setkání, že to vlastně trvá až dodnes... A v současnosti si také už i třeba jen ze zdravotních důvodů nemohu dovolit psát takhle dlouhý román, proto jsem zbytek svého života vyhradil poezii.

HN: Říkáte, že jste Horu duše psal pro sebe, že šlo především o sebevyjádření, přesto nyní tímto románem velmi dobře "komunikujete" se čtenáři. Vylučuje se to tedy, nebo naopak spíše podporuje?

Když jde o velice přesné vyjádření, když člověk opravdu píše pro sebe a dotýká se to jeho nitra, tak se tím pádem dotýká jádra lidské existence. Proto pak svým dílem může komunikovat s dalšími lidmi. Získal jsem zkušenost, že když něco vytvářím a nějak se mě to dotkne, tak vím, že se to dotkne i ostatních.

HN: A kde je hranice mezi autobiografičností či osobním ručením a sebestředností?

Hora duše v podstatě autobiografická není, je to román, fikce. Když se autor omezí pouze na psaní o sobě, tak to podle mě nemůže nikam vést. V Hoře duše je mnoho historie, mytologie, poznatků o počátcích jedné civilizace, takže to zdaleka není jen vyprávění jedné osoby. Nechybí tam ani fantazie, imaginace, sny. V okamžiku, kdy se spisovatel opravdu ponoří hluboko, tak se dostává do jiné dimenze, která autobiografickou literaturu přesahuje.

HN: Hora duše je vlastně popisem jedné cesty, putování. Bylo pro vás takovou cestou i samotné psaní románu - a byl jste na jeho konci překvapen, kam jste došel, nebo jste od začátku věděl, kam dojít chcete?

Cíl cesty je něco, o co usilovat nelze, to není v mých silách. Tehdy jsem hodně cestoval a vždy jsem si předtím dělal podrobnou přípravu, geografickou, mytologickou, historickou. Jinak se totiž změníte v turistu, který nic nehledá a nic nepoznává. Potřeboval jsem ke svému putování tři věci - fotoaparát, magnetofon, samozřejmě ještě cívkový, a sešit, to vše jsem měl v batohu... A co se týče samotného psaní, to je další způsob cestování. Proto jsem vůbec nevěděl, co mě na konci psaní Hory duše čeká.

HN: Vnímáte odchod do exilu a změnu jazyka jako ztrátu, nebo zisk?

Svůj jazyk jsem odchodem z Číny neztratil, odešel jsem až v osmačtyřiceti letech, tehdy jsem také psal Horu duše, takže už jsem nebyl žádný mladík. Nejenže jsem rodilým mluvčím, ale taky si vytvářím čínštinu vlastní. A vedle toho mám ještě další jazyk, s nímž zacházím obdobně, což je francouzština. Nikdy předtím jsem si ale nemyslel, že bych mohl skončit jako francouzsky píšící autor. Můj život v exilu mě k tomu donutil, což je svým způsobem další dobrodružství.

HN: Ve dvacátém století bylo hodně spisovatelů, kteří kvůli tomu, aby mohli psát a publikovat, museli odejít do exilu. A mezi nimi jsou také ještě autoři jako třeba Samuel Beckett, u nějž změna jazyka znamenala výrazný posun v jeho díle.

Je velice užitečné, když má autor k dispozici další jazyk. I když píšu čínsky, tak mi tohle povědomí velmi pomáhá. Vlastně se dá říci, že tím, že člověk používá jiný jazyk, si vytváří novou mentalitu, protože ta je zabudována ve struktuře jazyka, není vrozená.

Navíc čínština a francouzština nejsou příbuzné, nemají žádnou podobnost, a tak jejich používáním člověk musí jen získat. Tím, že se může vždy postavit na "druhý břeh", získává i odstup, dokáže se na svůj mateřský jazyk podívat s určitým nadhledem.

HN: Literáti byli totalitními režimy na jednu stranu umlčováni, na druhou stranu se ale zas říká, že totalitní režimy přinášejí velké příběhy.

To máte naprostou pravdu. Když se podívám i na svůj život, je plný bolesti a hrozných věcí, jež se staly mé rodině. To byla ale také svým způsobem příležitost, protože se tím můj život velice obohatil a pořád z toho čerpám. Vždycky, když jsem četl to, co napsali o totalitních režimech západní autoři, tak jsem si říkal, že vůbec nemohou vědět, co se tehdy dělo, a také, že jsou velmi naivní.

HN: Vás postihly zákazy publikování, poslali vás na převýchovu na venkov, musel jste spálit vlastní rukopisy, pak jste ale zas mohl působit v divadle, než vaše hry opět začaly režimu vadit. Mladí lidé se dnes už ale v těchto změnách atmosféry uvnitř totalitního režimu nedokážou orientovat, pochopit tyto nuance.

K lepší orientaci v mém životě může dobře posloužit román Bible osamělého člověka, kde jsem se pokusil o zachycení teroru všudypřítomného strachu, který čínský režim vytvářel. Na Západě by si měli tento román mnozí levicoví intelektuálové přečíst proto, aby věděli, čeho je takový režim schopen. V šedesátých letech byly na Západě maoistické nálady, v Paříži, v Německu i v Americe. Přitom ti lidé neměli ani tušení, jaké jsou reálné dopady čínské Kulturní revoluce.

HN: Máte tedy s totalitou bohužel bohaté zkušenosti. Nyní ovšem již žijete v Evropě, v demokratickém státě. Jak vnímáte pro změnu tlaky konzumní společnosti?

To je velký problém současnosti. Slepá konzumace produktů, které jsou vytvářeny tržním mechanismem. Zákon trhu vlastně nepotřebuje být kontrolován, protože se vyvíjí podle poptávky, takže funguje sám od sebe - a tak ani nelze říci, kam se bude náš svět vyvíjet. To je velká výzva pro intelektuály - analýza tohoto fenoménu.

Myslím, že pořád jsme v zajetí marxismu, i když třeba jaksi naruby. Dnešní problém spočívá v otázce, jak znovu přivést pozornost k myšlenkám - aby si jich lidé vážili a nežili jen tak. Domnívám se, že západní civilizace čeká na určitou renesanci, která ji kulturně povzbudí. Je důležité postavit lidské hodnoty znovu do centra našich životů, namísto spotřebovávání zboží.

HN: Dnešní Čína se zdá být také jakýmsi hybridem mezi totalitním režimem a konzumní společností.

To je velice komplikované. U západních analytiků vývoje v Číně vždy někde dojde k chybě, je totiž těžké to, co se tam děje, jednoznačně postihnout. Například mnoho politiků a politologů tvrdí, že tržní hospodářství Čínu nutně přivede k demokratizaci, ale to se zatím ukazuje jako mylná představa, nic takového se neděje. Naopak čínský režim se snaží tržní ekonomiku vy užívat k tomu, aby trval i nadále. A to se mu daří velice dobře.

HN: Mnozí čeští autoři, kteří odešli do exilu, po roce 1989 říkali, že nečekali, že se ještě někdy budou moci domů vrátit. Čekáte ještě pořád na tento okamžik?

Nikdo z těch takzvaných politologických odborníků nepředpokládal, že by mohla padnout Berlínská zeď. A najednou socialistický tábor ve střední a východní Evropě zmizel. Dodnes historici pátrají po tom, jak se to mohlo stát a jak to, že to proběhlo tak rychle. Na druhou stranu nyní všichni stále opakují, že se to asi v Číně brzy změní, ale zatím k ničemu nedošlo. Takže je vidět, jak velká nejistota před námi pořád je.

HN: Často mluvíte o vztahu spisovatele a politiky, o tom, že umělec musí zůstat stranou. Je to ale vůbec možné?

I tohle je velice složitý problém a zvláště pro evropské intelektuály velmi naléhavý. Takzvaná politická role spisovatele je podle mě něco, co vzniklo a co hlavně výrazně čerpalo z ideologií dvacátého století. Jako by spisovatelé neměli myslet na věci věčné, nesmrtelné, ale měli pořád čerpat z toho naprosto pomíjivého, což je postaveno na marxistickém základě. Pro mě jsou důležití autoři řečtí, renesanční či třeba Goethe, pohybovali se v určitém časoprostoru, ale dalece ho přesahovali. To jim samozřejmě nebránilo v tom, aby se konfrontovali s tehdejší společností a také politikou.

Proto je třeba, abychom se znovu zamysleli nad politickou angažovaností spisovatelů. A taky bychom se měli znovu zamyslet nad tím, co je vlastně politika, co to slovo znamená. Politiku vnímám jako umění, možná spíše hru, při níž jde o rovnováhu zájmů. Jakým způsobem udržet rovnováhu mezi jednotlivými zájmy a zájmovými skupinami, to je politika. Vždycky když dojde k velké nerovnovážnosti, tak přichází politická krize. A k těm dochází pořád, rovnováha je totiž nastolena jen výjimečně. Protože zájmové skupiny jsou představovány politickými stranami. A za politickým diskurzem, za těmi projevy a slovy se vždy skrývají velmi konkrétní politické zájmy.

Někteří z naivních intelektuálů se domnívali či domnívají, že vědí, jaké ty zájmy jsou. Pokud se intelektuál či umělec nějakým způsobem zapojí do této hry zájmů, tak ale vposledku dělá naprostý opak toho, co by dělat měl.

HN: K tomu se dá dodat i to, že těžko lze asi najít dílo, které by sloužilo ideologii a zároveň mělo vysoké estetické kvality.

Umělci, kteří přijali nějakou ideologii, obětovali život právě pouze ideologii, ničemu jinému. Semlelo to velké autory, jakými byli Majakovskij a Gorkij, svůj talent dali do služeb ideologie. To, co po nich zůstalo dobrého, politicky angažované nebylo. A ta druhá část se nedá číst.

HN: V první polovině dvacátého století vznikly romány Marcela Prousta, Jamese Joyce či Roberta Musila, které stále vnímáme jako nepřekonané, a tak se současná literatura vlastně pořád zdá být jen psaním po Proustovi, Joyceovi a Musilovi. Souhlasíte s tímto náhledem?

Všimněte si, že ani jeden z těchto autorů se politicky neangažoval, zůstali mimo jakýkoliv ideologický proud dvacátého století. Pokud se umělci nezbaví stínu dvacátého století, tak zůstaneme pořád pod vlivem ideologií.

HN: Umění Marcela Prousta, Jamese Joyce a Roberta Musila ale asi nestojí pouze na tom, že zůstali stranou všech ideologií.

Naopak, já si myslím, že to je podstatné, že tím jejich dílo ohromně získalo. Protože, jak vždycky říkám, autor musí myslet vlastní hlavou, nezávisle, to stačí. Tak vznikají myšlenky, což je samozřejmě něco docela jiného než je tupě přejímat a opakovat. Pokud to spisovatel dělá, stává se pro svou dobu sice přijatelným, ale nemá to žádný přesah a brzy nikoho nebude zajímat.