Kdo Nobela nezískal

Velcí autoři, kteří Nobelovu cenu za literaturu nezískali

Marcel Proust

(Hledání ztraceného času)

Robert Musil

(Muž bez vlastností)

Franz Kafka

(Proces, Zámek, Nezvěstný...)

Jaroslav Hašek

(Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)

James Joyce

(Dubliňané, Portrét umělce v jinošských letech, Odysseus...)

Italo Svevo

(Vědomí a svědomí Zena Cosiniho)

Witold Gombrowicz

(Ferdydurke, Pornografie, Kosmos, Trans-Atlantik...)

Georges Perec

(Život návod k použití)

Neměl to místo Seiferta dostat Holan? Nebo Hrabal? Tak se leckteří lidé z českého literárního prostředí ptají dodnes. A někteří se vůbec neptají: Místo Seiferta to měl dostat už dřív Holan. Případně: Místo Seiferta to měl dostat Hrabal...

V Česku je to o to složitější, že Jaroslav Seifert je dosud jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu... Nicméně, lze přehled dosavadních laureátů tohoto ocenění brát jako seznam nejdůležitějších autorů dvacátého a začátku jedenadvacátého století?

Je tu William Butler Yeats, Thomas Mann, Ivan Bunin, T. S. Eliot, William Faulkner, Ernest Hemingway, Samuel Beckett, Elias Canetti, Gabriel García Márquez či Günter Grass...

Ale je zde také řada těch, o nichž člověk, jak je rok dlouhý, neslyší... Na druhou stranu tady však skutečně chybějí autoři jako Marcel Proust, Robert Musil, Franz Kafka, Jaroslav Hašek, James Joyce, Italo Svevo, Witold Gombrowicz, Georges Perec či již zmíněný Bohumil Hrabal.

Musíte být příkladní

Někteří jistě proto, že nejen takzvaně předběhli svou dobu, ale rovněž velmi brzy zemřeli. Jiní pak proto, že byli pouze autory skvělých děl, avšak nebyli veřejně angažovaní v tom správném směru, nebojovali za lidská práva a nebyli ve vězení. Knut Hamsun měl štěstí, že jeho dílo bylo oceněno již v roce 1920, za války se totiž zapletl s fašisty...

Přitom stockholmská porota někdy vyčkává velmi, velmi dlouho. Jako by právě nejen oceňovala literární práci a autorovo příkladné společenské angažmá "za lepší příští", ale také celoživotní kontinuitu. Jen tak si lze vysvětlit, že Eliase Canettiho, autora jediného, avšak významného románu Zaslepení z roku 1935, ocenila až v roce 1981.

Stejně obezřetná se snažila být porota v případě Güntera Grasse. Autora největšího poválečného německého románu Plechový bubínek ověnčila až v roce 1999, tedy rovných čtyřicet let po vydání tohoto díla, kdy už byl Günter Grass vnímán jako morální autorita.

To, že se rodák z Gdaňsku o sedm let později přiznal ke členství v SS-Waffen, musela být pro stockholmské strážce morální integrity laureátů těžká rána. Ale na druhou stranu známá kunderovská "kauza", ať už to bylo ve skutečnosti jakkoliv, patrně zcela pohřbila sny příznivců Milana Kundery o tom, že by romanopisec českého původu mohl Nobelovu cenu za literaturu také získat.

Politické důvody však mělo v jednom případě také odmítnutí Nobelovy ceny. Ruský básník a autor románu Doktor Živago Boris Pasternak nejprve po oznámení, že se stal nositelem Nobelovy ceny za rok 1958, poděkoval, později – v důsledku kampaně obviňující ho ze zrady bolševické revoluce – se však ocenění vzdal. To převzal až v roce 1989 autorův syn.

Válečný kříž pro Godota

To francouzský existencialista Jean-Paul Sartre v roce 1964 cenu nepřijal prý proto, aby si jako spisovatel uchoval integritu a "nebyl převáděn do podoby instituce". Integritu si po celý život jistě uchovával i prozaik a dramatik irského původu Samuel Beckett, jenž v roce 1969 finanční odměnu s cenou spojenou věnoval potřebným spisovatelům.

Ale kdo by si myslel, že byly oceněny pouze jeho romány Murphy, Watt, Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný či divadelní hry Čekání na Godota nebo Konec hry, ten by se hluboce mýlil.

Samuel Beckett patřil k autorům prezentujícím se jenom svým dílem, ovšem i on měl za sebou život, v němž se "dopustil" toho, co má stockholmská porota na autorech tak ráda – za války se totiž zapojil do francouzského protinacistického odboje, za což byl oceněn i Válečným křížem. Jen o tom zkrátka všude nevykládal.