K Seifertovi mám velmi vřelý vztah, jeho básně jsem jako mladý opravdu četl, říká letošní laureát Ceny Jaroslava Seiferta Jáchym Topol.

"Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ale byl jsem na jeho pohřbu, vlastně demonstraci, jelikož jsem byl ovšem mladík z undergroundu, tak jsem proti té demonstraci demonstroval tím, že jsem šel raději do hospody a tam jsem napsal báseň, která pak vyšla i v mé první sbírce Miluju tě k zbláznění."

Jáchym Topol (* 1962) se nejprve etabloval jako básník, v roce 1994 však vydal rozsáhlý román Sestra. Porota Ceny Jaroslava Seiferta ocenila jeho nejnovější prózu Chladnou zemí (2009), již nyní autor společně s Barborou Schnelle převedl do divadelní podoby pod názvem Hrdina Východu.

HN: V historii Ceny Jaroslava Seiferta jste prvním laureátem, kterému ještě nebylo padesát...

Už jsem řekl - je to takové indiánské -, že jsem vstoupil do domu svých otců. Když jsem se dozvěděl, že jsem Cenu Jaroslava Seiferta dostal, tak jsem si uvědomil, že to byl můj sen, protože ji považuju za nejprestižnější. Mezi laureáty je Zbyněk Hejda nebo Petr Kabeš, s nímž jsem jako mladík prošel první hospody. Pak je tam i Bohumil Hrabal nebo Jiří Kolář, a to jsou opravdu velcí autoři.

Také je pravda, že jsem nějakých patnáct let žádnou cenu nedostal, i když jich je tady hodně. Tak jsem si už na to zvykl...

HN: Na to, že ceny nedostáváte?

Ano, to je takový vtip. V partě, kam patří Ukrajinec Jurij Andruchovyč a z Polska Andrej Stasiuk a také Olga Tokarczuková, jsem byl jediný, který takhle dlouho žádnou cenu nedostal. Ona to ale na druhou stranu byla výhoda, že se mi ty ceny vyhýbaly, protože občas někdo řekl, že bych přece nějakou cenu dostat měl.

HN: A proč se vám podle vašeho názoru ceny tak dlouho vyhýbaly?

To nevím, z Nadace Charty 77 mi poslali všechny články, které teď k Ceně Jaroslava Seiferta vyšly, a tam novináři zmiňují, že kniha Chladnou zemí neuspěla v žádné čtenářské anketě ani nezískala jiné ocenění.

Jako autor cudně klopím zraky k zemi, ale jako novinář si umím vygooglovat, že se próza Chladnou zemí stala Knihou měsíce na portálu iliteratura.cz, čehož si vážím. Také si myslím, že tahle poslední kniha mi výrazně pomohla v loňské anketě Reflexu, v níž jsme společně s Milanem Kunderou zvítězili. A rovněž byla v Rakousku jmenována mezi deseti nejzajímavějšími zahraničními knihami. Když se podíváte na zahraniční recenze této knihy, tak byly velmi kladné.

HN: U nás byly recenze spíše negativní. Domníváte se tedy, že vám zahraniční recenzenti rozumějí lépe?

To nevím, jestli se to dá takhle říci, protože když mi třeba v Nizozemsku vyšly už čtyři knihy, tak jsem tam už vlastně také doma. Všechny recenze jsem ani nečetl a také se mi to špatně hodnotí, protože sám teď recenze píšu. Recenze asi také nehrají nakonec takovou roli, protože členové porot jsou svéprávní a udělají si svůj názor.

HN: Takže myslíte, že to, že jste dosud za Chladnou zemí žádnou cenu nezískal, nehrálo při udělení Ceny Jaroslava Seiferta žádnou roli?

Myslím, že by to tak nemělo být. Doufám, že ti lidé rozhodují podle sebe a neřídí se tím, že ta která kniha už jinou cenu dostala. Ve Francii kniha získá v jednom roce třeba tři ceny. U nás, pravda, se to spíše dělá tak, že ten už dostal, tak teď je na řadě někdo jiný.

Vloni jsem byl kupříkladu mezi finalisty Ceny Josefa Škvoreckého a předseda poroty tam najednou povídá, že se snažili, aby ocenili neznámého autora. Tak jsem si říkal, proč mě tam tedy vůbec zvou?

HN: Ovšem všichni neúspěšní finalisté zrovna v tomto případě dostávají jakési bolestné - deset tisíc korun.

Ano, je to zařízeno tak, aby člověk nemohl odcházet úplně s pláčem.

HN: Někteří lidé také právě mají za to, že literární ceny fungují především jako určitá sociální výpomoc.

Když je to spojené s penězi, v případě Ceny Jaroslava Seiferta s dvěma sty padesáti tisíci korunami, tak určitě ano. A rád vám svěřím, že jsem už na to konto svým dcerám a manželce pořídil přes internet týdenní zájezd. Ovšem shráblo mi to peníze - a letenky od EasyJet mi žádné nepřišly. To je taková humorná historka ze zákulisí laureátova života...

Všichni se mě ptají, proč jsem teď v Lidových novinách, a já říkám, že tady je to taková tradice, v novinách pracovali Karel Poláček, Eduard Bass nebo můj dědeček Karel Schulz. Deset milionů lidí nezaplatí živobytí třiceti spisovatelům, ale spíše tak dvěma.

HN: Ale pořád přece říkáte, jak vaše romány vycházejí v tom či onom jazyce. Z toho by člověk usoudil, že jste úspěšný autor.

K tomu, abych řekl, že jsem úspěšný autor, mě nedonutíte. Moje knihy vycházejí v šestnácti zemích, to je fajn, ano... Samozřejmě ale nemám prodeje v řádu desetitisíců, nýbrž v řádu tisíců. Třeba Chladnou zemí se v Německu prodaly čtyři tisíce výtisků, což není žádná bomba, ale je to slušné, i proto, že knih vychází pořád víc.

HN: Autor jako vy by byl v takovém Norsku už dávno bez existenčních potíží.

Ale to je Skandinávie, to je výjimka. Samozřejmě, v Německu mají zase propracovaný systém stipendií a autorských čtení, tady není nic, tady je to stejné jako před dvaceti lety. Já si ale nestěžuju, je to tady asi podobné jako třeba ve třicátých letech, s tím rozdílem, že tehdy mohl autor někam prodat fejeton či povídku. Dnes zase může pracovat pro televizi.

HN: Žádná sláva to tedy není.

Rodinu psaním uživím, pokud jste chtěl vědět tohle, ale mé krédo je, abych se nestal literárním otrokem, abych nebyl nucen v předem daném termínu vydat novou knihu a jezdit na všechny knižní veletrhy, literární festivaly a autorská čtení. Vím, že když autorovi, kterého nikam nezvou, začnu vyprávět, že se mi tam už nechce, tak bude naštvaný...

Ano, uživil bych se tím ještě lépe, ale musel bych splňovat nějaké kariérní předpoklady, které je mi nepříjemné splňovat. To raději pracuju v novinách, protože je člověk se svými lidmi, poslouchá jazyk, jezdí po republice, což je pro spisovatele samozřejmě životadárné.

HN: Nicméně nějaká stipendia jste přece jen už absolvoval. To ano, Chladnou zemí jsem napsal v Berlíně, předchozí Kloktat dehet zase v Nizozemsku... Je to možnost, která je ve světě naprosto běžná. O stipendia se mi vždycky postarala zahraniční nakladatelství, nikoliv české ministerstvo kultury, aby to bylo jasné. Jsou lidi, kteří tráví na stipendiích celý život, protože když už nadace jsou a mají stipendia, tak je také někomu musejí udělit. Mně se třeba ozvou ve stejnou chvíli dvě nadace.

HN: Takže je jen otázkou času, než nějaké zase přijmete.

Na žádné další se nechystám, chci být doma s dcerami. Ostatně, když už mluvíme o stipendiích, zvlášť těch německých, mám pocit, že je to tady vnímáno pořád jaksi negativně ve stylu: "Opustíš-li mne, zahyneš!"

Přijetí stipendia bych v současnosti pokládal za osobní prohru, protože jsem se ve svých osmačtyřiceti letech nedokázal zmoci na vlastní pracovnu, což byl také pokaždé ten důvod, proč jsem volil stipendijní "exil". Na placení pracovny mi už totiž opravdu peníze nezbývají.

HN: Raději už se od peněz přesuňme k samotné literatuře. Prvotním impulsem k sepsání Chladnou zemí byla vaše návštěva Terezína, o němž jste psal reportáž do Respektu?

Nejen do Respektu, taky jsem o Terezínu dělal reportáž pro televizi. Mimo jiné jsem tam tehdy potkal řadu mladých lidí, kteří se snažili vyrovnat s tím, že jejich předkové byli oběťmi holocaustu, a také samozřejmě lidi, které ty hrůzy přitahují, protože to bylo sice otřesné, ale zároveň opravdové.

A potom jsem měl dovolenou, jel jsem do Berlína, do Grunewaldu, kde je kolej číslo sedmnáct, odkud jezdily transporty smrti. Jsou tam data a místa jako Minsk, Riga... Načež mi v Bělorusku vyšel Anděl, jel jsem tam, hostili mě tamní kamarádi a ukazovali mi pamětihodná místa, všechno to byla místa utrpení, samé lágry.

HN: A poté se vám to propojilo s Terezínem a vznikla kniha Chladnou zemí.

Za tu knihu asi vděčím běloruskému taxikáři, který mě vezl na letiště. Byl úplně opilý a chtěl, abych řídil já, což jsem odmítl, protože nemám řidičský průkaz. Nevěřil mi to, pošťuchovali jsme se - a nakonec mi letadlo uletělo.

Devět hodin jsem strávil v hrozné zimě na letišti. A tam jsem si tu knihu vymyslel. Protože jsem si říkal, že je Bělorusko opravdu zem, kde měl ďábel svou dílnu. Tam už za války byli vyvražděni téměř všichni Židé a Romové a začínala akce Ost, vyvražďování Slovanů. Tam se zkoušelo, jestli by to šlo. Šli od vesnice k vesnici, děti naházeli do ohně, dospělé pobili a táhlo se dál...

HN: Jak jste se z toho Běloruska nakonec dostal?

Měl jsem překročené vízum a asi sto devět eur. Letenka do Berlína stála o euro méně, tak jsem letěl do Berlína. Tam jsme s kamarády z Běloruska, kterých tam žije dost, pili a potom jsem v noci bloudil městem, až jsem zase došel k těm kolejím, odkud jezdily transporty smrti.

A aby toho nebylo málo, když jsem se vrátil do Prahy, měl jsem sraz se svým nakladatelem Viktorem Stoilovem, před tím jsem šmejdil v antikvariátu a našel jsem tam knihu Moje ves lehla popelem..., což jsou posbíraná svědectví běloruských lidí, kteří to všechno zažili a viděli. A my o tom všem dodnes téměř nevíme, známe jen Terezín, Osvětim nebo Katyni.

HN: Máte nějaké vysvětlení?

Protože je to politikum, na tom všem se podíleli nejen Rusové, Poláci a lidé z Pobaltí, ale v Bělorusku byly nasazeny také dvě slovenské divize. Ostatně, v Praze rovněž žije řada Bělorusů a ti z Chladnou zemí nebyli nadšeni, protože měli pocit, že si z toho dělám příliš legraci...

Nevím, je ale pravda, že když přijel za normalizace třeba nějaký Francouz nebo Američan a pak o tom napsal povídku, tak se mi to taky většinou nelíbilo. Když někdo nebere tvého nepřítele dost vážně, stává se také tvým nepřítelem.

HN: A je vůbec možné být středoevropským autorem a nepsat o dějinách a o všech těch hrůzách?

To je pro mě zásadní otázka... Nechci se opakovat, ale zároveň jsem už o tom napsal pět románů. Mám totiž dokonce pocit, že beletrií ty věci lze pojmenovat přesněji než reportážním výčtem faktů, i když z Běloruska jsem taky původně chtěl napsat reportáž, ale upustil jsem od toho, protože by to tamní lidi ohrozilo.

Jsem rád, že mám Chladnou zemí za sebou, a další kniha by se mohla jmenovat třeba Údolí růžových dupaček a mohla by být pěkně veselá.

Související